Adam Borzič: Velikonoční tajemství této doby
Pro většinu mých spolubližních už Velikonoce skončily oním pondělkem, jehož patriarchální šmak mi poněkud leze na nervy.
Podle křesťanské tradice ale Velikonoce ještě trvají, až do svátku Letnic, nacházíme se tedy stále ve velikonočním období. I moje dnešní úvaha bude čerpat ze světla tohoto svátku.
Adam Borzič: Ti mladí
Přemýšlím o mládí a poslouchám písníčky, které jsem miloval jako teenager.
Svatý týden, v němž si křesťané připomínají smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, letos nezačal pro křesťanský svět úplně nejlépe. Místo plamenů ducha jsme viděli, jak požár olizuje katedrálu Notre-Dame, jeden z nejkrásnějších chrámů křesťanství.
Hořící katedrála na začátku svatého týdne, to je přinejmenším zvláštní náhoda. Nehlásám samozřejmě žádnou spikleneckou teorii! Ale co se týče svatostánků, pohybujeme se v oblasti ducha, a to je oblast znamení a symbolů jaksi z podstaty… Hořící katedrála si zkrátka o spirituální interpretaci říká.
Na chvíli zapomeňme na hořící svatyni a vraťme se k velikonočnímu příběhu. Zdánlivě je to mýtus se vším všudy. Ježíš – Boží syn je zabit a následně, jako celá řada bohů před ním, vzkříšen. Čteme-li evangelia pozorně, poznáme ovšem, že tento Boží syn byl ukřižován pro své neúnavné ztělesňování Božího království na zemi, pro svůj neomezený soucit s lidmi, zvláště s utlačovanými, chudými a vyvrženými. Byl ukřižován pro svoji nevinnost.
A víme také, kdo Ježíše přivedl na kříž – zbožní, bohatí a mocní tohoto světa. V křesťanské tradici se mělo vždy za to, že tento Ježíš, kterého Bůh třetího dne vzkřísil z mrtvých, se od svého vzkříšení stává kosmickým Kristem, vše prostupujícím Přítelem života. Přednostně ho ovšem nalezneme právě v utlačovaných. V jejich tvářích se zrcadlí nejviditelněji.
Adam Borzič: Jestliže strach nadřadíme solidaritě, co se z nás stane?
V nové sbírce vede básnický mezikulturní dialog. Renesanční humanismus se v jeho textech setkává s islámskou mystikou. Vymezuje se tak vůči těm, kteří západní a islámskou kulturu považují za nesmiřitelné protiklady?
V naší době je nejutlačovanější bytostí samotná Země. Sám život na této planetě je ohrožen. Hořící sakrální budovy neodkazují ani tolik k náboženstvím, ale k posvátné matérii života. Neboť z duchovního hlediska je sám kosmos katedrálou, kterou obývá Duch. Tak jako nás zasáhl pohled na destrukci oné gotické paní, měl by nás zasáhnout ještě hlouběji pohled na destrukci života na Zemi. Matka Země je ukřižovaným Kristem naší doby.
A jako v onom paschálním příběhu před dvěma tisíci lety, i na tomto křižování mají svůj podíl bohatí a mocní. Jejich nenasytnost a nevědomost. Samozřejmě jistou historickou odpovědnost ovšem nesou i monoteistická náboženství se svým přehnaným oddělováním Boha a světa. I proto je centrálním mystickým symbolem dneška, dnešním velikonočním příběhem – příběh obnovy posvátnosti Života. Země, která je křižována, a musí vstát z mrtvých. Být vzkříšena!
O definitivním vzkříšení všeho živého píše německý teolog Eugen Drewerman: „Buďto se všechno vrátí, medúzy a rackové, oblaka a ostrovy, slunce a moře, nebo to všechno nic neznamená. Jen kvůli návratu se všechno, co je, musí stát oním třpytem světla, jehož formou je duch, nepředstavitelné bytí, které sotva tušíme.“ Ale ještě před tímto konečným vzkříšením života, se musíme pokusit zachránit Zemi a všechny její obyvatele, aby Boží duch nemusel křísit jen kouřící trosky.
To znamená rozejít se s pojetím života zaměřeného na účel a zisk. Se sebestřednou kulturou orientovanou výhradně na člověka. Místo toho nastolit jiné pojetí života. V chladném, mrtvém a neosobním univerzu s jeho subjekt-objektovými opozicemi lze sotva chránit život.
Vedle nutných technologických opatření ve prospěch planety je třeba poopravit samotné chápání a prožívání světa. Celý svět se musí stát posvátným místem, jehož krása nás přirozeně vede k lásce, protože jen to, co milujeme, můžeme zachránit. I to je smysl hořící katedrály a slz, které její požár vyvolal. A to je velikonoční tajemství naší doby.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
