Adam Borzič: Hledání nové Sofie

Symbolistický básník Otokar Březina v jedné básni odposlouchává v červnu signály přicházející z hlubiny vesmíru. Ale i zbylé dva letní měsíce nás otevírají zkušenosti, že jsme dětmi kosmu. Že žijeme na zázračné planetě v zázračném univerzu. To je ostatně základní duchovní zkušenost, která předchází všem lidským pokusům formulovat přesah.

Čtěte také

Adam Borzič: AI a spiritualita

I četbu přizpůsobuji letnímu kosmickému čarování. V poezii vyhledávám autory smyslné a senzitivní, kterým vážky usedají na ramena a rty se jim barví krví jahod. V próze dávám přednost tlustým románům, jejichž barvité zápletky se rodí na rozhraní snu a skutečnosti. A konečně z duchovní oblasti si vybírám vizionáře. Letos se mi tak odhalil jeden hutný text, jehož autorem je rakouský filosof a esoterik Rudolf Steiner. Steiner v něm promlouvá v mytologickém hávu; vedle křesťanské symboliky zde objevíme i motivy egyptské a perské.

Podle Steinera byla v naší době Sofie – božská moudrost kosmu – zabita Luciferem a následně rozptýlena v kosmickém oceánu. Z textu je patrné, že Lucifer zde zastupuje světlo moderního poznání, zatímco Sofie duchovní moudrost. Steiner záměrně obrací osiridovský mýtus, v němž zavražděného Osirida pomůže vzkřísit jeho žena Isis. Poslechněme si, co tento muž se spalujícíma očima říká:

Čtěte také

Adam Borzič: Mystika jarního venčení

„Lucifer odnesl bytost Isis, božskou Moudrost, kterou zabil, do prostoru světa; ponořil ji do oceánu kosmu. Když hledíme do tohoto oceánu a vidíme hvězdy pohybující se pouze dle matematických zákonitostí, spatřujeme hrob duchovní podstaty světa. Neboť božská Sofie, nástupkyně Isis, je mrtvá. Tato legenda vyjadřuje pravdu naší doby. Musíme hovořit o mrtvé a ztracené Isis, o božské Sofii, stejně jako staří Egypťané hovořili o mrtvém a ztraceném Osiridovi. Musíme se vydat hledat mrtvé tělo nové Isis, mrtvé tělo božské Sofie, silou, kterou dosud neumíme správně pochopit, ale která v nás přesto působí – silou Krista, silou nového Osirida.“

Podle zakladatele antropozofie je duchovním úkolem člověka probudit z hrobu novověké vědy živé tělo kosmické moudrosti. To znamená, že přírodní vědy nejsou odmítnuty, ale v poznávání přírody je třeba křísit ducha. Toto zkoumání nás může dovést k nové imaginaci, inspiraci a intuici. V tomto úsilí nás posiluje kosmický Kristus.

Čtěte také

Adam Borzič: Nečernobílá laskavost

Steiner byl muž, který své myšlenky vyjadřoval v bujných mytických trsech, ale měl dar postihnout podstatné. Byl skutečným křesťanem, i když některé jeho vize jsou běžnému křesťanství vzdáleny na světelné roky. Současně je třeba říci, že své mocné intuice a vize vyjadřoval dobovým secesním jazykem s jeho ornamentální vážností i těžkopádností.

Vedle Steinera mě toto léto vzrušuje také současná katolická vizionářka Ilia Delio, která tká myšlenkové dílo, v němž se setkává kosmická mystika a moderní věda, umělá inteligence a neteistické pojetí božství. Delio vědomě navazuje na myšlenkový odkaz Teillarda de Chardin a C. G. Junga.

Pro Delio je klíčová otázka, zda jsme schopni zahlédnout v evolučním vývoji, k němuž patří i naše technologické vynálezy, posvátný proces – kristogenezi. Rození kosmického Krista, jehož tělo tvoří buňky vesmíru a my, tvorstvo.

Čtěte také

Adam Borzič: Moudrost nedokonalosti

Kristogeneze se neobejde bez našich kreativních schopností, bez lidství a pozemšťanství. Tedy bez kosmické moudrosti, která se raduje z diverzity života. A v tomto smyslu i Delio hledá novou Sofii, i když o tomto motivu takto explicitně nepíše. Jak pro Steinera, tak pro ni umožňuje tato moudrost poznání kosmického Krista.

Nová Sofie musí být zkoumána ve světle současné biologie, hlubinné ekologie, fyziky, kosmologie, psychologie i sociologie. Tyto poznatky ovšem potřebujeme prožít jako výraz posvátného vztahu k existenci. Evoluce je také – a především – mystický děj. To je velký vhled, který tato pozoruhodná dědička Teilharda de Chardin rozvíjí. Smyslem evoluce je vtělení božské lásky.

Milovat život v jeho barevném hýření a soucitné vzájemnosti, vdechnout duši poznávání přírody, pochopit úsilí o lepší svět jako duchovní proces, opít se poezií kosmu a planetárního lidství, to je zasvěcení naší doby. Zasvěcení, které se rodí uprostřed dnešní temné noci.