Zuzana Petrášková: Práce v Klementinu mě nabíjí. Mám ráda tu zvláštní vůni, příšeří i fresku v sále

Když tatínek hrával doma se smyčcovým kvartetem na violoncello, směla malá Zuzana sedět pod stolem a potichoučku poslouchat. Někde tam se zrodila její láska k hudbě, kterou rozvíjela během studií hudební vědy na pražské Filozofické fakultě. Bylo to ve šťastném období druhé poloviny 60. let, kdy se učila od osobností jako Petr Eben nebo Vladimír Sommer.

Čtěte také

Věra Vohlídalová: Liberecká knihovna přinesla dialog o tom, co znamená život v jinakosti

V Národní knihovně pracovala už jako studentka, prošla několika pozicemi a tamní hudební oddělení vede od roku 1998. Letos v létě čeká Zuzanu Petráškovou a její knihovnický tým velká věc – poprvé od roku 1991 se v Praze uskuteční každoroční světový kongres Mezinárodní asociace hudebních knihoven (IAML). Hlavní město tak přivítá zhruba čtyři stovky knihovnických expertů, kteří budou diskutovat o knihovnách v digitálním věku.

Tohle je náš Martinů

Z fondu hudebního oddělení si mohou zájemci vypůjčit tištěné a rukopisné hudebniny a další s hudbou související dokumenty. Nejrozsáhlejší je tu sbírka hudebních tisků, čítá zhruba 110 tisíc jednotek. Největší poklady? Podle paní Petráškové například vzácná Smetanova korespondence s rodinou, vlastnoruční opisy děl Bohuslava Martinů včetně výtvarných návrhů pro opery anebo dopis Emmy Destinové. Zrovna list, v němž legendární pěvkyně doufá, že bude ještě dlouho živa, a přitom už jí zbývá jen krátký čas, prý Zuzanu Petráškovou velmi dojímá.

Národní knihovna v Praze, Klementinum.|foto: Filip Jandourek

Pracoviště v Klementinu, tedy v prostorách bývalého jezuitského kláštera, je pro ni stále inspirativní. Nejde jen o to, že může být neustále v kontaktu s mladými lidmi a že Národní knihovna patří oficiálně mezi nejhezčí na světě. Má ráda i tamní zvláštní vůni, příšeří a fresku, která v sále věnovaném hudebním materiálům odkazuje k někdejší učebně matematiky a astronomie.

Pečlivý rukopis Ladislava Vycpálka

A ještě jedna odbočka do historie. Nebýt Ladislava Vycpálka (1882–1969), skladatele, knihovníka a zakladatele hudebního oddělení, kdo ví, zda by si studenti a badatelé vůbec měli co půjčovat.

Čtěte také

Vít Richter: Tištěné dokumenty zcela jistě nezmizí

„Procházel knihovnou a zjistil, že po budově se různě povalují hudební materiály, které nejsou zpracované. Hned roku 1918 proto požádal ředitele, aby tu mohlo vzniknout i hudební oddělení. Svolení dostal a během pěti let všechny materiály shromáždil a v roce 1925 oddělení založil. Staral se také o přísun povinných tisků, v tom byl neoblomný a trpělivě všem institucím vysvětloval, proč musí tisky posílat. Díky němu tu máme například komplet meziválečnou produkci,“ vypočítává Zuzana Petrášková. „Vypracoval i pravidla pro zpracování dokumentů. Byť dnes už pracujeme jinak, metoda byla jeho. V lístkovém katalogu dodnes poznáváme jeho pečlivý rukopis.“

Ladislav Vycpálek zastal všechnu práci sám, ačkoliv prý prosil alespoň o jednoho šikovného středoškoláka k ruce. Zuzana Petrášková má dnes k dispozici 6 a tři čtvrtě pracovního místa, které dělí mezi deset lidí.