Miriam Němcová: Mám radost, že jsem dívkám – dirigentkám prošlapala cestičku

Během své kariéry zažila Miriam Němcová řadu vyhrocených momentů, a to nejen v komunikaci s kolegy – hudebníky. „Když jsem měla nastoupit jako šéfka opery do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, přišel na radnici nějaký pán a řekl, že jestli opravdu nastoupím, upálí se,“ vzpomněla ve Vizitce na bouřlivý počátek devadesátých let.

„Když dirigent rozumí zpívání, je pro něj spousta oratorních děl jednodušších.“|foto: Profimedia

Právě chuť o hudbě komunikovat s ostatními členy souboru byla jedním z důvodů, proč po nástupu na konzervatoř, kde studovala skladbu, poslechla svého učitele, dirigenta Jana Kasala, a podala si přihlášku i na dirigování. „Někdy v šestnácti jsem začala dirigovat amatérský soubor Rosa a to mě přesvědčilo, že potřebuju kolem sebe lidi. Že mě to baví víc než psát si do šuplíku skladby a doprošovat se kolegů, aby mi něco zahráli a zazpívali.“

Umět psát skladby je pro dirigenta výhodou

Na konzervatoř Miriam Němcová vzpomíná ráda, ačkoliv se tehdy ve vesměs mužském prostředí považovala za „exotické zvíře“. Před ní se dirigováním živila například Vlasta Škampová nebo Vítězslava Kaprálová. „Mám radost, že jsem dívkám, které jsou teď v praxi, prošlápla cestičku,“ konstatuje. Pochvaluje si ale i studium skladby: fakt, že si absolventskou kantátu Slavnosti léta sama dirigovala, jí ukázal, jak důležité je umět se vcítit do role interpretů, pro které je skladba určená, a kriticky zhodnotit, jestli je skladba pro ostatní vůbec hratelná.

Miriam Němcová tíhla už od dospívání k opeře, kvůli tomuto žánru se naučila i italsky a francouzsky. Na HAMU pak vzpomíná na kvanta repertoáru, které se se spolužáky museli naučit; dnes už podle ní vysoká škola takové nároky na studenty nemá. Ještě s vyšší úrovní profesionality se pak setkala na stipendijních pobytech, které opakovaně absolvovala v Německu či Francii.

Jedna z prvních českých dirigentek Miriam Němcová|foto: Profimedia

Jedním z důležitých míst spjatých s kariérou Miriam Němcové je zmíněný Liberec. Konkurz do tamní opery vyhrála na začátku 90. let, což kromě protestů místního občana znamenalo i její odchod z pohodlného postu u souboru Pražští madrigalisté a také repertoárový risk v podobě nastudování Janáčkovy Její pastorkyně. I na ni si ale místní publikum podle Němcové naučilo chodit. Po neshodách a dvojím odchodu z Liberce se na místo činu po letech vrátila, v současné době se zde v jejím hudebním nastudování úspěšně hraje Rossiniho Popelka.

Naučíme řemeslo, zbytek záleží na osobnosti

Řeč byla ve Vizitce i o dalších pracovních zkušenostech, například o pozici sbormistryně ve Státní opeře Praha. „Když dirigent rozumí zpívání, je pro něj spousta oratorních děl jednodušších. Ve Státní opeře se to vyplatilo, mohla jsem zkoušet se sborem i s orchestrem a výborně to fungovalo,“ říká.

Čtěte také

Semjon Byčkov: Otevřel jsem partituru Mé vlasti a měl jsem v očích slzy dojetí

Od roku 1995 vyučuje Miriam Němcová na Pražské konzervatoři. Ročně ke studiu dirigování přijímá dva až tři uchazeče, některý rok se ale nepřihlásí vůbec nikdo. Což nutně nemusí být na škodu, nabídka praxe alespoň nepřevyšuje poptávku. Cílem pedagogů na konzervatoři je dobře naučit řemeslo. Jestli se student vyprofiluje ve špičkového, světového dirigenta, pak podle Němcové záleží na jeho osobnosti.

„Je ale strašně důležité, abychom vychovávali i ty takzvané služebníky hudbě, kteří sice nebudou šéfdirigenty, ale budou pracovat na oblastních městech, povedou ansámbly na zkouškách anebo budou pracovat jako regenschori.“