Vladimír Just: Sto let od smrti našeho nejznámějšího spisovatele

10. leden 2023

Snad u nás už opravdu nenajdeme nikoho, kdo by nevěděl, že Hašek napsal Švejka. A přece Jaroslav Hašek, jehož sté výročí úmrtí si letos připomínáme, nebyl zdaleka jen autorem Švejka. Byl tvůrcem i jiného nadčasového díla, Politických a sociálních dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona (vznikaly jako živé performance v roce 1911, později vyšly několikrát knižně).

Teprve dnes rozpoznáváme genialitu i tohoto méně známého díla, jež vznikalo jako parodická mystifikace volebního cirkusu. I s vážně se tvářícími manifesty, agitačními básněmi a aktovkami.

Čtěte také

Pět let před historickým vznikem dadaismu (1916) vytvořil tak Hašek naprosto originální českou variantu tohoto směru. Podobně jako dadaisté dokázal zesměšnit dobu (ale i sebe v ní) jejími vlastními prostředky. Zatímco dadaisté zakončovali své manifesty zpravidla prohlášením „shledáváme se velmi sympatičtí“, Hašek přednášel o sobě podobně nehorázné chvalozpěvy (viz třeba přednáška Největší spisovatel český, Jaroslav Hašek).

Strukturou předvolebních večerů předjímal i podobu pozdějších cimrmanovských představení (v první půli večera pseudovědecké přednášky, v druhé aktovky). Ostatně první návštěvníci Haškových kabaretů, konaných ve vinohradských či smíchovských restauracích, byli jeho mystifikacemi stejně zmateni jako návštěvníci prvních představení Divadla Járy Cimrmana.

Ale už v těchto Haškových performancích rozpoznáváme metodu narace, známou později ze Švejka. Faktograficky věcná, jakoby netečně vyprávěná historka. Takto přistupoval Hašek i k těm nejposvátnějším dobovým pojmům jako pokrok.

Čtěte také

Znal prý jednu vdovu, jež se dala zlákat hospodářskou hlídkou Času a objednala si párek yorkshirských prasátek, protože prý jsou pokrokem proti našim prasatům. Ale za rok už psala redakci, aby jí dali s pokrokovými prasaty pokoj, že mívala od české svině až šestnáct selat, ale tahle pokroková že jich vrhla s bídou pět. Tedy přátelé, obracel se řečník na spolustraníky, aby to s námi nedopadlo také tak.

Mezi Stranou mírného pokroku a Švejkem ležel pro Haška fatální předěl, světová válka. V ní autor načerpal jistě řadu dalších podnětů pro své životní dílo, ale dobrý voják Švejk jako divadelní postava poprvé vystupuje už v Haškových aktovkách v rámci Strany mírného pokroku.

Čtěte také

A za války figuruje podruhé, jako titulní hrdina časopisecky publikované novely z období ruského zajetí, Dobrý voják Švejk v zajetí (1917). Je to nevalný text, spíš plochá satira, a kdyby zůstalo při ní, nikdy se autor nestane světovým. Přestože už má tento Švejk své typické vnější atributy (modré oči, dobrotivá tvář, v kapse fajfka, stoický klid v dramatických situacích), a pronáší už i některé své průpovídky (Poslušně hlásím), není ještě tou postavou, jak ji známe.

Aby k ní dospěl, musí autor prodělat složitý vývoj, započatý šokem z nesmyslné války a zhnusením nad dobou (podobné to bylo i u dadaistů). Hašek se ovšem v Rusku po roce 1917 nadchne mírovými dekrety Sovětů a přidá se dočasně k bolševikům. Jeho anarchistickým sklonům zřejmě vyhovuje zejména Trockij a jeho teorie permanentní revoluce. (Kdyby z Ruska včas neodešel, možná i jeho by později dostihla Stalinova vražedná ruka).

Čtěte také

Pobyt v Rusku, kde ovšem nic geniálního nenapsal, nakonec Haška dovedl k jeho dějinnému flegmatu. Takže po návratu do Čech se už revolučních akcí stranil a vrátil se k původní inspiraci hospodským a bohémským prostředím. Teprve po tomto vystřízlivění (ideovém, nikoli způsobem života) zúročil hořké zkušenosti z války ve svém životním díle. To je ovšem už vším jiným, než ideologickým revolučním traktátem. Švejk není figura satirická, jak by ho mnozí rádi viděli, hloubajíce o tom, zda je kladný či záporný, geniální či blbý. Švejk je figura univerzální, archetypická. Je to nezmanipulovatelná klaunská Óda na radost. Radost z vyprávění a ze svobody.

A to i v těch v nejnesvobodnějších poměrech. Figura příbuzná klaunům všech dob, u nás například V+W. Nemá rodinné ani jiné zázemí, je to klaun, jehož si stvořil k obrazu svému jazyk a hospodská historka. Právě ta u Haška, podobně jako později u Hrabala, povýšila periferní žánr do věčnosti.

autor: Vladimír Just
Spustit audio