Topol na rozcestí

Vždycky jsem si myslela, že jsem jiná než on. Myslela jsem si to dlouho. Člověk nechce vidět svoje nepěkné vlastnosti, rád by se pyšnil těmi pěknými. Pěkné vlastnosti, stejně jako pěkné věci, rád nablýská a vystaví. Nepěkné věci, kterých se nedokáže zbavit, poschovává. Schovala jsem v sobě vlastnosti svého tatínka, abych je neviděla. Ale přesto tam někde byly. Uvnitř.

Seděla jsem na lůžku v nemocničním pokoji a viděla jeho bezbrannost. Najednou to byl někdo jiný, než koho jsem znala. Víc než měsíc tu ležel a možná bilancoval – představila jsem si samu sebe v takové situaci. Nemocniční pokoj byl k bilancování jako stvořený.

Cestou z vesnice do městské nemocnice jsem si všimla nového topolu na rozcestí. Tenký kmínek chráněný dřevěnou zábranou. Před pár lety na jeho místě stával rozložitý topol. Zničil ho blesk. Kdosi odklidil jeho spálený rozštěpený kmen a místo zelo prázdnotou. Už pár let děláme s přáteli obřady u dubu a ke stromům se můj vztah prohloubil. Můj tatínek však nesnáší obřady a nemá rád tohle počínání.

Cítila jsem prázdno, které zůstalo po rozložitém topolu. Zmizela s ním paměť místa. Stával jako symbol dávné minulosti. Uplynul asi rok, co se najednou na místě objevil tenký kmínek. Přišel někdo a zasadil nový topol. Chyběl mu stejně jako mně, když jsem tím místem projížděla.

Poznání, kdo strom zasadil, přišlo mnohem později. Až to zabolelo. Dozvěděla jsem se to čirou náhodou. Topol zasadil můj táta. Najednou mi došlo, že mám tátu hluboko v sobě. Že jeho tělo je mým tělem. Jeho vlastnosti pěkné i nepěkné jsou mnou a zapírat je v sobě nedovedu. Rozplynula se všechna ublížení a zazářil ukrytý poklad. Táta mi s topolem daroval ztracené kořeny.