Tomáš Koblížek: Spor o „hoststvo“. Proč nesouhlasím s profesorem Olivou

Jde o genderově neutrální pojmenování, tedy výraz, který přímo neodkazuje k žádnému rodu: nerozlišeně označuje muže, ženy, ale také osoby, které se nevnímají ani jako muži, ani jako ženy. V rámci stručné polemiky vysvětlím, proč argumenty proti používání slova hoststvo selhávají. A proč si toto slovo zaslouží místo v našem slovníku.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Boj proti spiklencům ve slovenské kultuře

Proti používání zmíněného výrazu se postavil jeden z našich nejznámějších lingvistů, profesor Karel Oliva. Ve svém komentáři uvedl, že toto slovo „nepatří do češtiny zaprvé proto, že není součástí běžné slovní zásoby. A zadruhé není pseudoslovo hoststvo utvořeno podle pravidel české slovotvorby. Podstatná jména končící na -stvo nebo -ctvo se tvoří vždy od jmen přídavných. Čeština přitom nezná přídavná jména hostský, hostný nebo hostový. Čili hoststvo není podle pravidel českého jazyka dobře utvořeno.“

Nejprve upozorním na dvě menší nesrovnalosti v argumentu pana profesora. Zaprvé to, že něco není běžnou součástí české slovní zásoby, neznamená, že není součástí češtiny vůbec. V návaznosti na Eugenia Coseria, klasika moderní lingvistiky, je třeba říci, že neexistují angličtina, francouzština či čeština jako takové. Existuje mnoho angličtin, mnoho francouzštin a mnoho češtin: každá z nich se slovníkem typickým pro tu či onu skupinu mluvčích.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Misogynie ve vědě a umění

A zjevně existuje skupina mluvčích, například nebinární lidé, ale nejen oni, u nichž výraz hoststvo je součástí jejich češtiny. To, že není výrazem typickým či běžně užívaným, na tom nic nemění.

Druhý argument Karla Olivy, podle něhož slovo hoststvo vzniklo způsobem neodpovídajícím tvoření slov v češtině, představuje reduktivní pohled na tvorbu slov. Slova v češtině i v jiných jazycích totiž nevznikají jen respektováním pravidel, ale také jejich nerespektováním. Profesor Oliva tu podobně jako ve své dřívější kritice nepřechylování ženských jmen upozorňuje na to, že bychom přijetím slova hoststvo šli proti duchu českého jazyka. K tomu je však dobré dodat, že podle jednoho z praotců pojmu „duch jazyka“, filosofa Wilhelma von Humboldta, je tento duch především aktivitou nebo činností. Řečeno stručně, jazyk podle Humboldta není strnulým souborem pravidel. Je nikdy nekončícím vývojem, který je určován používáním slov ve stále nových situacích, kde si jazyk uzpůsobujeme. Dnes jsme v situaci, kdy výraz hoststvo naplňuje pro mnohé potřebu označovat skupinu lidí bez jasného vyznačení rodu.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Nikdo se nedozví, kdo jsi. Úvaha o cenzuře

Ale i kdybychom tyto argumenty profesora Olivy přijali, narazíme na ještě jeden, hlubší, nedostatek jeho úvahy. Ve filozofii se tradičně upozorňuje na to, že z toho, jak věci jsou, například z toho, jaký je aktuální stav nějakého jazyka, nelze usuzovat na to, jaký tento stav má být, tedy jak by jazyk vypadat měl.

Řečeno jinak, z toho, že nějaké slovo není součástí slovní zásoby nebo že jeho vznik neodpovídá pravidlům tvoření, neplyne, že dané slovo ve slovní zásobě nemá být a že ho nesmíme vytvořit. Debata o hoststvu tedy nemůže být jen debatou mezi specialisty na jazyk, kteří budou popisovat aktuální podobu jazyka. Vedle lingvistických popisů toho, jak jazyk vypadá, musí zaznít etické argumenty odůvodňující, proč je genderově neutrální jazyk přijatelný či nepřijatelný.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Proč lžeme?

Zde upozorním, že z průzkumu lingvisty Víta Kolka, který se uvedenému tématu věnuje, vyplynulo, že nebinární osoby vnímají používání slov s pouze mužským nebo ženským rodem jako přetvařování – nevyjadřuje jejich identitu. Případně mají pocit, že jsou z jazyka vyloučeny. Mluví jazykem, v němž pro ně nejsou slova.

Etickým argumentem pro používání slova hoststvo, který sám podporuji, tak může spočívat v tvrzení, že chceme vyjádřit respekt vůči těmto lidem a že chceme brát jejich potíže vážně. Odpůrci slova hoststvo pak mohou předvést jiný etický argument – například že používání slov jako hoststvo nebo hostka bude újmou pro jiné mluvčí. Mě samého nenapadá, o jakou újmu by se mohlo jednat, ale jsem otevřen diskusi. V každém případě argumentovat pouhým poukazováním na aktuální stav češtiny a ducha jazyka k ničemu není. Od lingvistiky se musíme přesunout k etice.