Sex, drogy a samota ve filmu Plážoví povaleči

Z filmu Plážoví povaleči
Z filmu Plážoví povaleči
0:00
/
0:00

Drama z okraje newyorského Brooklynu je velice pozitivní zpráva pro budoucnost queer kinematografie.

Americká režisérka a scenáristka Eliza Hittman nás ve svém druhém celovečerním snímku Plážoví povaleči (Beach Rats) přivádí na newyorský Coney Island, pod jehož neonovými světly, na veřejné pláži a ve špinavých barech okrajové Avenue Z zabíjí čas místní dospívající. Jedním z nich je i devatenáctiletý krasavec Frankie, pro kterého jsou parta kámošů, hulení a příležitostné krádeže jediný svět, který zná. I proto se do něj snaží ze všech sil zapadnout a naplnit stereotyp heterosexuálního alfa samce, který má tu nejhezčí holku a nejde pro ránu daleko. To je něco, co jeho kámoši považují za vzor úspěšného života, pro Frankieho je to ale spíše nutné zlo. Mnohem více se věnuje brouzdání po vlnách gay video seznamky, na které vyhledává nezávazný a anonymní sex se staršími muži. Plážoví povaleči sledují postupný rozpad Frankieho vnější fasády hetero macha až k ambivalentnímu konci, který odkazuje k vžité homofobii zvolených vrstev newyorské společnosti.

Propast mezi hlavním hrdinou a světem roste

Frankie ja charismatický kluk s přirozenou autoritou, ale zároveň i ztracená existence postrádající jakékoliv vzory, podporu rodiny nebo pochopení svého okolí. Eliza Hittman umístila jeho postavu do centra vyprávění a kamera ho po celou dobu observačně sleduje, díky čemuž o něm máme jako diváci mnohem více informací, než ostatní postavy filmového děje. Již v samotném úvodu Plážových povalečů jsme svědky Frankieho konverzace s nadrženými muži přes webkameru, čímž nám snímek prozrazuje klíčovou informaci, která hlavním postavám filmu zůstává většinu příběhu skryta. S postupným odkrýváním detailů Frankieho každodenního života si proto stále palčivěji uvědomujeme propast mezi jeho sebeprezentací vůči okolí a identitou při online seznamování.

Z filmu Plážoví povaleči

Eliza Hittman tím velice funkčně navozuje tíživý pocit rostoucí izolace hlavního hrdiny. Frankie postupně přestává a zřejmě i částečně odmítá udržovat svou macho image, což jej ale v rámci party kamarádů odsouvá z pozice jejího přirozeného vůdce a staví ho do pozice štvané zvěře, kterou ostatní kluci nedůvěřivě zkoumají. Zajímavý obrat nastává ve finální sekvenci filmu, když Frankie přizná svým bardům, že se schází s muži, ale to jen kvůli drogám a penězům. Snaží se tak před nimi legitimizovat své homosexuální chování a můžeme to vnímat i jako originální částečný coming out. V závěru snímku to ale Frankieho postaví před paradoxní konflikt, kdy se v rámci kolektivního chování party stává iniciátorem a součástí homofobního útoku na jednoho ze svých milenců.

Dej mi své jméno a nic nebude jako dřív

Z filmu Dej mi své jméno

Největším filmovým úspěchem Itálie za několik posledních let je snímek Dej mi své jméno, vyznamenaný více než sedmi desítkami různých cen, včetně Oscara pro nejlepší adaptovaný scénář.

S večerem se vzdáváme kontroly nad situací a pohybujeme se v neony ozářeném rauši

Vraťmě se ještě krátce ke stavbě filmového narativu, který vrcholí silnou závěrečnou krizí hlavního hrdiny ve vztahu k jeho sexualitě a chování. Eliza Hittman ve snímku pracuje se dvěma pomyslnými vrstvami, z nichž každou představuje Frankieho chování vůči okolí. V první se prezentuje vůči svým přátelům a rodině primárně heterosexuálně a druhou představují jeho noční schůzky za účelem sexu a občasného přivýdělku. Určitý katalyzátor mezi oběma vrstvami představují drogy. Ty jsou všudypřítomným elementem postav i prostředí. Frankie užívá analgetika svého umírajícího otce, aby unikl od reality, drogy potřebuje k sexu se svou přítelkyní, marihuana je klíčovým motivem závěrečné sekvence. V rámci filmu sledujeme, že návykové látky jsou fakorem, který způsobuje, že Frankie přestává potlačovat svoji sexuální identitu i vůči okolí. Drogy také zmírňují psychickou úzkost, kterou Frankie jako ztracenec na okraji Brooklynu prožívá. Je nutné podotknout, že i skrze překrásnou práci kamery v nočních sekvencích  snímek vzbuzuje dojem, že s večerem se pomyslně vzdáváme kontroly nad situací a pohybujeme se v neony ozářeném rauši, ze kterého se spolu s hlavní postavou probereme do velmi trpkého rána. Zásadní, a nebojím se říct zcela fascinující, složkou filmu, je herecký výkon britského herce Harrise Dickinsona. Ten se rolí Frankieho zařadil mezi nepřehlédnutelné herecké objevy roku.

Z filmu Plážoví povaleči

 Naděje queer kinematografie s kritickým ostnem

V kontextu loňské queer kinematografie představují Plážoví povaleči jeden z nejvýraznějších titulů a to nejen v rámci americké indie produkce. Pokud si představíme spektrum loňských titulů pracující s gay tématikou, na jednom konci by pak mohlo stát nekonečně diskutované a oceňované Dej mi své jméno Lucy Guadagnina. Snímek, který je žánrově i esteticky čistě romantické melodrama, které je přístupné širokému publiku a ve vztahu k zobrazení sexuálních vztahů hlavního hrdiny zdrženlivé. Plážoví povaleči, a spolu s nimi na příklad Marvin režisérky Anne Fontaine, by pak mohli stát na druhém konci tohoto spektra. Jde o snímky, které mají velice silný sociálně kritický osten, jsou explicitní ve vztahu k zobrazení lidské sexuality a snaží se podrývat vžitá žánrová očekávání. Osobně oba tyto snímky, které navíc natočily ženy – režisérky, za velice pozitivní zprávu pro budoucnost queer kinematografie.

Plážoví povaleči (Beach Rats, USA, 2017) Scénář a režie: Eliza Hittman, Hrají Harris Dickinson, Madeline Weinstein, Kate Hodge. 95 min., distribuce: Artcam (premiéra v ČR: 29. 03. 2018

Spustit audio
autor: Jana Čížkovská

Související