Rány pendrekem a kopance. Před 30 lety začala na Národní třídě sametová revoluce

Autoři publikace shromáždili více než 200 přímých svědectví demonstrantů, náhodných kolemjdoucích, ale i zasahujících policistů i povolaných záchranářů. „Chtěla jsem se o tom dni dozvědět víc než z učebnic dějepisu. Chtěla jsem vědět, jak 17. listopad vnímali lidé, kteří ho na vlastní kůži zažili,“ odpovídá Alžběta Ambrožová na otázku, co ji přimělo k vytvoření knihy. 

Řídili jsme se heslem: když vám chybí nějaká kniha na pultech knihkupectví, tak si ji napište sami.
Michal Beck

Ani on, ani zbytek autorského týmu události sametové revoluce nezažil. Všichni se totiž narodili až po roce 1992. Práce na knize a setkávání s pamětníky tak pro ně byly nejautentičtější cestou, jak zlomový okamžik naší novodobé historie pochopit.

200 svědectví, 200 tváří revoluce

V knize chtěli podat co nejkomplexnější obraz událostí, které se 17. listopadu v Praze odehrály. Hlas chtěli dopřát především těm, kteří dosud neměli možnost o svých zkušenostech veřejně mluvit. „Kniha samozřejmě obsahuje i vzpomínky známých lidí, spojených se Sametem. Páteř knihy ale tvoří obyčejní lidé, kteří se ten den demonstrace účastnili, “ vysvětluje Alžběta Ambrožová výběr respondentů, který před dvěma lety začal na sociálních sítích. Spolupracovali asi s 500 pamětníků.

Matouš Hartman, Alžběta Ambrožová, Michal Beck a Aleš Palán|foto: František Plzák

Autoři knihy jim nejprve e-mailem zaslali dotazník s 20 otázkami, s vybranými z nich se pak osobně setkali a vedli podrobné rozhovory. Síla a jedinečnost vzpomínek pro ně pak byla kritériem výběru finálních svědectví.

Takový normální, banální den

Příběh 17. listopadu otevírá kapitola, ve které účastníci popisují, v jakých okolnostech a rozpoložení se na startu dne nacházeli, a také jaká měli očekávání. „Obecně si myslím, že tahle kapitola velmi dobře vykresluje šedou socialistickou nudu,“ říká Ambrožová. „Kapitola také ukazuje dva hlavní přístupy lidí. Jedni už od rána chtěli být u toho. Ti druzí ale cítili nechuť se demonstrace účastnit, protože se konala pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže. To se jim protivilo a nikam nešli, což byl třeba i případ editora naší knihy, novináře a spisovatele Aleše Palána,“ vysvětlil Michal Beck.

Demonstrace na Albertově 17. listopadu 1989|foto: Post Bellum

Demonstrace, do které patřím

Další kapitola knihy pak přináší odpověď na otázku, co lidi do průvodu, který vyšel z pražského Albertova, přivedlo: „Jako hlavní důvod nejčastěji zmiňovali aspekt morální odpovědnosti. Cítili, že u toho musí být. Mnoho lidí se pak shodovalo na tom, že když šli v průvodu, měli pocit, že je to jediná demonstrace v jejich životě, do které skutečně patří. Že v tu chvíli nemá smysl být kdekoli jinde, než právě teď a tady.“

Národní třída: místo solidarity i brutality

Na Národní třídě byl průvod demonstrantů bezpečnostními složkami uzavřen mezi antony a kordony policistů.

Čtěte také

Pomalé hroucení dovnitř. Proč se museli potkávat dva policisté a jedna disidentka v roce 1989?

Atmosféra v davu byla podle Michala Becka pro většinu lidí tísnivá i život ohrožující: „Když byli lidé presováni z obou stran, měli pocit, jakoby je vzala silná voda, která jimi zmítá, a se kterou nedokázali nic udělat. Jedna respondentka vzpomínala, že ji dav málem skalpoval.“ Prožitek euforie podle pamětníků rychle nahradily pocity strachu, paniky a nejistoty. Všechno ale propojoval silný duch pospolitosti a solidarity: „Lidé si snažili navzájem pomáhat, aby se neušlapali a nikomu se nic nestalo,“ dodal Beck.

Co bude dál?

Jakou budoucnost před sebou lidé po rozehnané demonstraci viděli? Jaký další vývoj událostí předpokládali? Na to pak odpovídá poslední kapitola knihy: „Nevybavuji si jedinou výpověď, kdy by měli pamětníci pocit, že je vyhráno. Řada lidí se naopak cítila zbitá a pokořená. Část z nich ale těmto emocím nepropadla a už ten večer začala formulovat nápad uspořádat na protest proti zásahu studentskou stávku, která se nakonec rozšířila na stávku generální,“ uvedla Ambrožová.