Demokratizace videa a dalších médií měla vliv na události roku 1989

Budova VŠUP na Palachově náměstí během studetské stávky
Budova VŠUP na Palachově náměstí během studetské stávky
0:00
/
0:00

U příležitosti 30. výročí revoluce v Československu se otvírá řada výstav, které se období revoluce či době transformace věnují. Výtvarná kritička Tereza Rudolf se v pořadu Reflexe: Vizuální umění! zaměřuje na mediální podstatu transformace a revoluce. Skrze tři různé pohledy a aktuální vizuální projekty hledá odpovědi na otázky: Jaký je podíl fotografie a videa na revolučním dění? A jak se dobová politicko-ekonomická situace propisuje do těchto médií?

„Snažil jsem se reprezentativně ukázat na příkladech odkud, kam sahala vizualita té doby. Proto výstava zahrnuje ukázky z populární kultury, fotografie určené pro reklamu, propagaci, propagandu. A tento rozptyl jsem se snažil držet jak v komunistické fázi, tak v rané transformaci do roku 1995. Snažil jsem se současně vybrat rozptyl fotografů od uměleckých, kteří to téma zpodobňují nějakým svým konceptem, přes fotografy někde na pomezí užité a volné tvorby až po fotografy, kteří dělali především komerci a kteří zásobili obrazností dobový tisk nebo reklamu,“ říká Pavel Vančát o výstavě Obrazy konců dějin / Česká vizuální kultura 1985-1995, která se v rámci letošního Fotograf Festivalu otevře 16. října v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Časopis Květy, prosinec 1991, soukromá sbírka

Trochu odlišný přístup volí připravovaná výstava se zatím pracovním názvem „Kdo, když ne kdy“, kurátorů Kláry Peloušková a Vojtěcha Märce, která se otevře 14. listopadu v galerii UM Vysoké školy Uměleckoprůmyslové. Podobně jako Pavel Vančát, avšak v daleko větší míře, nepracují kurátoři s uměleckými díly jako autentickými originály. Kloní se naopak k přístupu určité vizuální archeologie, kdy jim obrazové a textové materiály slouží jako svého druhu důkazy k poskládání příběhu revolučního roku a k otevření možnosti jeho trochu jiného čtení. „Zajímá nás spíše materialita a medialita dokumentů a moment remediace, tedy převedení obsahu z jednoho média do druhého. A také to, jaké důsledky může tato proměna mít,“ vysvětluje Klára Peloušková.

Doba, kdy televize získala nový politický rozměr

Předpoklad, že média mají nějakou historii, která ovlivňuje jejich vývoj, je důležitý také pro pochopení role videa v šíření informací na přelomu 80. a 90. let. „Mediální svět byl v té době ještě neučesaný, věci vznikaly na koleně, divoce. Týká se to fotografie, grafického designu i televize nebo videa, které se začalo demokraticky šířit koncem 80. let. Demokratizace videa a dalších médií měla určitě velký vliv na pád režimu,“ říká Pavel Vančát.

Lukáš Jasanský a Martin Polák, z cyklu Televize, 1987-88

Důležitost role televizního zpravodajství pro revoluce v roce 1989 podtrhuje i Klára Peloušková. „Například o převratu v Rumunsku se mluví jako o historicky první revoluci, která byla od začátku do konce přenášena prostřednictvím televizního vysílání do obývacích pokojů. Toto médium tehdy získalo úplně nový politický rozměr. V Československu byla televize krátce po 17. listopadu 1989 silně kritizovaná za to, že nepřesně a neúplně informovala o revolučních událostech,“ připomíná kurátorka.

S fotografií i videem je třeba nakládat jako s médii, jejichž čtení se může dle kontextu i doby lišit a měla by nás zajímat, jak jejich nadprodukce a šíření, tak případná absence. Jak se dá s touto nejednoznačností zacházet v umělecké praxi a to opět ve vztahu k nedávné minulosti a roku 1989? Odpovědi nabízí výstava s anglickým titulem: The „Beginning of Something Yet to be Determined“ umělce Zbyňka Baladrána v galerii huntkastner na pražském Žižkově.

„Ve své práci počítám výhradně s tím, že obrazy jsou konstrukcí a jsou manipulované už tím, že je člověk přesune z jednoho kontextu do druhého. K obrazům jsem totálně nedůvěřivý,“ říká Zbyněk Baladrán. Vědomí možné konstruovanosti reality prezentované jako fotografie nebo video pak Baladrán dokládá i svou prací z poslední doby, která zahrnuje postup, jež označuje jako „doku-fiction“. Baladránem použitá teze, že „minulost je konstruktem přítomnosti a vytváříme ji s ohledem na to, jak si představujeme, že by mohla vypadat budoucnost“, se promítá i do uvažování kurátorů dalších dvou představovaných výstav. Právě jejich postoj k vizuální kultuře nedávné minulosti může pomoci tuto minulost lépe poznat a předejít její kanonizaci formou jakéhosi mýtu.