Jak Francie pečuje o své fotografické dědictví? Zájem má i o dílo Josefa Koudelky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy MAP, Mediatéka architektonického dědictví

Ve Francii nejspíš vznikla první fotografie, i proto se jí v této zemi věnují obzvlášť pozorně. Není to jen největší veletrh zaměřený na fotku, Paris Photo, největší fotografický festival v jihofrancouzském Arles, fotografické sbírky v každém velkém muzeu a nespočet galerií.

Stát se stará i o největší fotografické archivy v Evropě. Jak taková státní instituce funguje? Kteří slavní fotografové věnovali své dílo státu? A jak se o své snímky starají současní tvůrci? Z Reflexí, které ve Francii připravila Marie Sýkorová, se dozvíme i to, proč vedla československá StB svazek na slavného francouzského fotografa Willyho Ronise nebo že má Francie zájem o snímky Josefa Koudelky.

MAP, neboli Mediatéka architektonického dědictví. Jen málokdo má zprvu jasnou představu, co tahle francouzská instituce, zřízená Ministerstvem kultury, přesně dělá. V průběhu jejího fungování, se její pole působnosti navíc značně proměnilo a rozšířilo. A dnes je tato instituce nedílnou součástí francouzského fotografického dědictví. Svými téměř patnácti miliony negativy spravuje největší sbírku v Evropě.

Důvod vzniku takové instituce byl jasný. Zachovat obrazový důkaz o přestavbách i o vývoji měst a městské architektury. „Vše začalo ve chvíli, kdy se v 50. letech francouzský památkový úřad začal zajímat o fotografii. Tak aby měli zachovaný přesný obraz toho, jak to v té době ve městech vypadalo,“ říká ředitel MAP Gilles Désiré dit Gosset. A doplňuje, že kolekce se pak rozšířila i o obrazovou dokumentaci uměleckých sbírek státních muzeí a galerií. Postupně se ale fotografické sbírky rozšiřovaly a někteří slavní fotografové nebo ateliéry předávali své snímky i negativy právě do tohoto státního archivu. Jedním z nich byl v 50. letech třeba slavný Nadarův ateliér, jehož portréty jsou dnes ve správě MAP. Byl to ale třeba i fotograf André Kertesz nebo Willy Ronis.

Chateau de Tours, výstava René Jacques

„Bez pochyby vlastníme největší sbírku fotografických negativů v Evropě,“ říká ředitel MAP. Sbírku najdeme uloženou v pevnosti Saint-Cyr západně od Paříže, kde s hrdostí drží místo i pro dílo Josefa Koudelky.

Galerie vs. sbírka

Jednou z pařížských renomovaných galerií, které hojně spolupracují s MAP, je Jeu de Paume. Umělecká instituce, která spadá do správy Města Paříže, má své historické prostory na Náměstí Concorde, v samém centru Paříže. Galerie se nachází v prostorách bývalé míčovny na okraji Tuillerijských zahrad a má na umělecké scéně výsadní postavení, protože se věnuje unikátně prezentaci obrazu. A to digitálnímu, i analogickému. Ať už fotce nebo videu. A to jak výstavami současných umělkyň a umělců, tak i těch historických. „My vlastníme prostory. Ale nemáme žádnou sbírku,“ říká ředitel galerie Jeu de paume, Quentin Bajac. A naráží tím na fakt, proč tak často při organizaci výstav spolupracují právě s MAP. „Role obou institucí jsou vlastně docela dobře definované. MAP archivuje snímky a komunikuje s umělci o darech, případně nakupuje, má-li tu možnost. A stará se o servis,“ říká Quentin Bajac.

Angažovaný Willy Ronis v hledáčku československé StB

Patří k těm fotografům, jehož snímky známe z pohlednic - ukazují nám romantické uličky Paříže nebo vesele poskakující chlapce z 50. let. Tvorba Willyho Ronise se řadí k fotografickému humanismu. Své dílo ještě před smrtí předal do správy státu. Teď o něm vzniká filmový dokument pro francouzsko-německou stanici Arte. Jeho autorem je novinář, publicista a také dokumentarista s českými kořeny Vladimir Vasak. Hlavním zdrojem informací se mu staly archivy a sbírky v MAP, kde strávil několik týdnů rešerší a nakonec tam i natáčel. „Měl jsem možnost se s Willy Ronisem několikrát setkat v roce 2005. S odstupem času můžeme na jeho práci nahlížet jinak a kriticky. Protože jeho dílo se mohlo snoubit s jeho politickou levicovou angažovaností. Právě tento pohled na fotografa mě zajímal,“ říká Vladimir Vasak. Willy Ronis v 60. letech několikrát cestoval do Československa, kde chtěl vydat knihu svých fotografií. V Praze pořídil i několik snímků, včetně toho s neznámou ženou, který Vasak objevil v MAP. Právě návštěvy Československa mu „zajistily“ pozornost StB, která na něj vedla složku.

Archivace? Já sám jsem katastrofální případ

Mathieu Pernot patří mezi nejlepší francouzské fotografy současnosti. Vystavuje nejen ve Franci, ale i v zahraničí. Ve své práci často pracuje s archivy v MAP a zajímá se o paměť a zachycení určitého okamžiku – třeba dům před zbouráním. Mezi jeho oblíbené fotografy patří Josef Koudelka. V roce 2019 získal i prestižnější francouzské fotografické ocenění Cenu Henriho Cartier-Bressona.

„Můj první fotografický projekt jsem zrealizoval, když mi bylo asi 16 let a byl jsem na internátu v Nice. Na černobílých snímcích jsem zachytil chodby, ložnice, pokoje,“ vzpomíná. Proslavil se ale hlavně snímky Romů z okolí Arles, fotkami budovy věznice, sérií snímků migrantů, ale i přírody. Dnes se věnuje zachycení ruin na Středním Východě. Jak tedy své dílo archivuje současný fotograf?  „Já osobně jsem totiž velice špatný archivář svého vlastního díla. Hodně fotek jsem ztratil. Někam jsem je dal, vyhodil nebo založil. A přitom se o práci archivů velice zajímám. I když já sám jsem katastrofální případ. Když se mě zeptáš na konkrétní fotku, mnohdy nevím, kde je,“ říká sebekriticky Mathieu Pernot.