Naprogramované světy. Stala se 3D grafika běžnou součástí současné umělecké tvorby?

9 fotografií

V pořadu se k těmto otázkám vyjadřuje z odlišných pozic trojice odborníků - historička, teoretička a kurátorka Eva Skopalová, umělec pracující s 3D grafikou a animací Vojtěch Rada a umělec, teoretik a pedagog vyučující v Centru audiovizuálních studií FAMU Martin Blažíček. Jak se Martin Blažíček i Vojtěch Rada shodují, pro mladé umělkyně a umělce je práce v 3D programech mnohdy podobná práci u hrnčířského kruhu. Obojí je technika, kterou je možné se naučit. Rozdíl mezi tím, zda je práce vymodelovaná v rukách nebo na počítači, je pak podle Blažíčka pro generaci jeho studentů vcelku zanedbatelný.

Eva Skopalová, kurátorka aktuální výstavy Rhizomatic Spell v pražské galerii Kvalitář, rovněž podtrhuje přirozenost, s níž jsou počítačová grafika a animace současnými umělci používány. Současně ale zdůrazňuje komplikovanost takové technologie a říká, že se jedná o něco podobně výjimečného jako bylo použití drahých pigmentů ve středověké malbě. Umělci si tak dle Skopalové dobře rozmyslí proč a za jakým účelem chtějí s 3D grafikou pracovat.

Vhodnost používání 3D grafiky zdůrazňuje i Vojtěch Rada, který současně vybírá několik zajímavých historických příkladů jejího použití – jako například průlet sondy Voyager 2 okolo Saturnu, nebo pohled robota v původním filmu Westworld. Zatímco Eva Skopalová připodobňuje současné technologie a jejich vliv na naši každodennost k působení magie, Rada je v tomto ohledu právě s přihlédnutím k historickým technologickým distopiím opatrnější. O tom ostatně vypovídá i jeho umělecká tvorba, vracející se často k fenoménům spojeným s navrhováním fiktivní architektury více entuziasticky.

Když Eva Skopalová mluví o díle původem íránské umělkyně Morehshin Allahyari, jejíž video „She who sees the Unknown: Aisha Qandisha“ („Ta která vidí neznámé:  Aisha Qandisha“) je na výstavě představené, používá zajímavý příměr: „Aisha Qandisha je v džin, který otevírá dveře jiným démonům, aby mohli prostoupit z jednoho světa do druhého“. Skopalová využívá této metafory k přiblížení toho, jakým způsobem dnes nadužíváme technologie jako například telefony, které vnímá právě jako ono médium, které otevírá dveře vjemům, jež do sebe necháváme neomezeně vstupovat.

Martin Blažíček mluví především o způsobech jakým je 3D grafika vyučována v rámci oborů volného umění na pražské FAMU. Současně argumentuje, že se nejedná o něco tolik nového a podotýká, že umělci s 3D počítačovou estetikou pracují již více než desetiletí. Domnívá se, že prvotní fázi ohledávání nového média má zároveň svět umění již za sebou a přicházejí jiné otázky jako je například ohledávání vlastní identity, které se může odehrávat na pozadí počítačové animace, aniž by médium nějak zásadně ovlivňovalo hlavní sdělení takové práce.