Jak se staví expozice? Ve Veletržním paláci aktualizovali umění dlouhého století

Jakým způsobem přistoupili k aktualizaci umění především 19. století? Co byla hlavní úskalí, s nimiž se kurátoři potýkali, a jaké detaily návštěvníky v galerii překvapí? Nejen to v pořadu Reflexe zjišťovala výtvarná kritička Tereza Rudolf.

Pro pochopení přístupu kurátorské trojice je důležitý podtitul expozice „Portrét sbírky”. Dává totiž najevo, že vystavené umění a způsob jeho řazení odpovídá tomu, co a jak nashromáždila Národní galerie Praha od založení své předchůdkyně, Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1796. Kurátoři pečlivě prošli současné depozitáře, a jak říká kurátorka Veronika Hulíková, mnoho děl se také konečně dočkalo potřebného restaurování, a tak se na světla reflektorů dostala i díla, která nebyla v předchozí expozici vidět. Mimo jiné se kurátoři snažili zvýšit počet vystavených prací umělkyň, kterých je ve sbírce zastoupeno nepoměrně méně, což odráží dobové rozdělení genderu na umělecké scéně a ve společnosti obecně, na což v pořadu také upozorňuje Veronika Hulíková.

Dialog mezi prostorově vzdálenými díly

Filip Wittlich posluchače provede především vystavenou monumentální plastikou a rovněž vysvětlí důvody, pro které se v expozici neobjevuje fotografie. Jak dodává Otto M. Urban, absence fotografie není pro dané období tolik bolestná, jako nemožnost adekvátně vystavit kresbu a grafiku, jež byly nedílnou součástí dobové tvorby. Fotografie oproti tomu, jak zmiňuje Wittlich, je snad až s výjimkou piktoralistických pokusů a některých výjimečných portrétů chápána jako záznamové a služebné, nikoliv tedy umělecké médium.

Výstavní podmínky pro kresbu a grafiku jsou vhodné pouze v grafických kabinetech, které jsou součástí expozice, a s dalšími pracemi se počítá v rámci krátkodobých výstav, které budou obohacovat stálou expozici v jižním křídle velké dvorany Veletržního paláce. Architektem stálé expozice je umělec Jiří Příhoda. Spolupráci s ním si kurátoři pochvalují a vyzdvihují možnosti různých významotvorných pohledů a průhledů, které uvádí do dialogu i mezi sebou prostorově vzdálené práce.

Čtěte také

Umění ve specifické době. Jak ho podporovat?

Kurátoři provádí posluchače celou expozicí a zdůrazňují jednak významná díla, ale také jejich rozvržení, jež často pracuje s trojicemi. Vedle sebe se tak ocitají práce různých stylů, které může dělit i celé století. Dle výtvarného publicisty a redaktora časopisu Art+Antique Jana Skřivánka, jehož názor zaznívá na konci pořadu, je tato hra s podobnostmi někdy příliš formální a ulpívá na přímočarých podobnostech. Jak však vysvětluje Otto M. Urban, smyslem nově rozvržené expozice je vybudovat příběh, kdy diváci pochopí dynamický rozvoj tvorby autorů, to vůči čemu se vymezovali a jak na sebe mohli reagovat. A současně se jim otevře pestrost, která je dle kurátorů u umění 19. století stále přehlížena.