Jak se staví expozice? Ve Veletržním paláci aktualizovali umění dlouhého století
Národní galerie Praha otevřela na konci minulého roku novou dlouhodobou expozici ve Veletržním paláci. Po expozici „První republika“, jde o další reinstalaci sbírek moderního umění. Výstavní koncepci pro „Umění dlouhého století” připravovala od roku 2017 trojice kurátorů – Veronika Hulíková, Otto M. Urban a Filip Wittlich.
Jakým způsobem přistoupili k aktualizaci umění především 19. století? Co byla hlavní úskalí, s nimiž se kurátoři potýkali, a jaké detaily návštěvníky v galerii překvapí? Nejen to v pořadu Reflexe zjišťovala výtvarná kritička Tereza Rudolf.
Pro pochopení přístupu kurátorské trojice je důležitý podtitul expozice „Portrét sbírky”. Dává totiž najevo, že vystavené umění a způsob jeho řazení odpovídá tomu, co a jak nashromáždila Národní galerie Praha od založení své předchůdkyně, Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1796. Kurátoři pečlivě prošli současné depozitáře, a jak říká kurátorka Veronika Hulíková, mnoho děl se také konečně dočkalo potřebného restaurování, a tak se na světla reflektorů dostala i díla, která nebyla v předchozí expozici vidět. Mimo jiné se kurátoři snažili zvýšit počet vystavených prací umělkyň, kterých je ve sbírce zastoupeno nepoměrně méně, což odráží dobové rozdělení genderu na umělecké scéně a ve společnosti obecně, na což v pořadu také upozorňuje Veronika Hulíková.
Dialog mezi prostorově vzdálenými díly
Filip Wittlich posluchače provede především vystavenou monumentální plastikou a rovněž vysvětlí důvody, pro které se v expozici neobjevuje fotografie. Jak dodává Otto M. Urban, absence fotografie není pro dané období tolik bolestná, jako nemožnost adekvátně vystavit kresbu a grafiku, jež byly nedílnou součástí dobové tvorby. Fotografie oproti tomu, jak zmiňuje Wittlich, je snad až s výjimkou piktoralistických pokusů a některých výjimečných portrétů chápána jako záznamové a služebné, nikoliv tedy umělecké médium.
Výstavní podmínky pro kresbu a grafiku jsou vhodné pouze v grafických kabinetech, které jsou součástí expozice, a s dalšími pracemi se počítá v rámci krátkodobých výstav, které budou obohacovat stálou expozici v jižním křídle velké dvorany Veletržního paláce. Architektem stálé expozice je umělec Jiří Příhoda. Spolupráci s ním si kurátoři pochvalují a vyzdvihují možnosti různých významotvorných pohledů a průhledů, které uvádí do dialogu i mezi sebou prostorově vzdálené práce.
Čtěte také
Kurátoři provádí posluchače celou expozicí a zdůrazňují jednak významná díla, ale také jejich rozvržení, jež často pracuje s trojicemi. Vedle sebe se tak ocitají práce různých stylů, které může dělit i celé století. Dle výtvarného publicisty a redaktora časopisu Art+Antique Jana Skřivánka, jehož názor zaznívá na konci pořadu, je tato hra s podobnostmi někdy příliš formální a ulpívá na přímočarých podobnostech. Jak však vysvětluje Otto M. Urban, smyslem nově rozvržené expozice je vybudovat příběh, kdy diváci pochopí dynamický rozvoj tvorby autorů, to vůči čemu se vymezovali a jak na sebe mohli reagovat. A současně se jim otevře pestrost, která je dle kurátorů u umění 19. století stále přehlížena.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor


Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...