Umění ve specifické době. Jak ho podporovat?
Dá se dnes uživit prodejem uměleckých děl a je podpora současných výtvarných umělců dostatečná? Mají být umělci za výstavy placeni? A jak vypadá spolupráce mezi sběrateli, kurátory a umělci? O tom v pořadu Reflexe: Vizuální umění! diskutují sběratel Boris Kršňák, kurátor Adam Hnojil a výtvarný umělec Marek Číhal.
„Každá doba má tvůrce trhu, kteří už jen tím, že na někoho upřou svůj pohled, vybudí zájem okolí. Soukromé sběratelství tak do jisté míry supluje roli státu před rokem 1989, a myslím, že velmi dobře. I když některým umělcům se to nemusí líbit, což je logické. Pokud je pozornost upřena na někoho, kdo nezapadá do zájmu určitých uměleckých skupin, tak těm to nemusí být příjemné,“ říká o roli soukromých sběratelů Adam Hnojil, kurátor a analytik investičního fondu Pro Arte.
V Česku je dnes podle něj dnes asi sto padesát až dvě stě sběratelů, kteří se sbírání věnují intenzivně. „Dalo by se říct, že máte sběratele, kteří směřují k určité institucionální formě, a pak ty, kteří naplní interiér a končí, nebo sběratelství přehodnocují. Je tady asi dvacet až třicet sběratelů, kteří mohou nakupovat nad deset milionů korun,“ vysvětluje.
Umění není nadstavba
Sběratelé hrají důležitou roli nejen z hlediska ovlivňování trhu, ale i podpory umělců. To potvrzuje slovenský sběratel Boris Kršňák. Sám se začal o umění zajímat náhodou, když před rokem 1989 pomáhal švýcarskému bratranci kontaktovat slovenské výtvarné umělce a umění ho pohltilo. Ke konceptuálnímu umění, ho – jakožto Zvolenčana – přitáhlo dílo Rudolfa Sikory Cesta von, krajina s názvem Zvolen. Až později mu došlo, že nešlo o Zvolen jako takový, ale i tak se díky tomu začal specializovat na slovenské konceptuální umění. Sbírá především umění 60. a 70. let, sbírání tedy pro něj není podporou současných umělců, jejich situaci ale řeší při kurátorování.
„Když organizuji výstavu a podaří se mi na ni získat finanční prostředky, dám umělcům honorář, protože vím, v jakých podmínkách žijí. Slovensko je ještě specifičtější než Česká republika, protože tam skoro nefunguje primární trh,“ přiznává. Kdysi uvažoval o otevření galerie, ale věděl, že to je pro něj finančně nemožné. „Nemohu vyplácet umělci pravidelný měsíční plat je tady jen pár sběratelů, což neuživí ani kvalitní autory,“ vysvětluje s tím, že situace je poté, čím jsme si v dějinách prošli, je specifická. „Navíc žijeme ve specifické době – jsou tady dotovaní zemědělci i mnozí další. Každý tady dostává dotace, proč umělec ne?“ Argument, že umění je „nadstavba“ podle něj neobstojí – kultura patří k lidským potřebám a člověk žije plnohodnotný život až tehdy, kdy má uspokojeny všechny potřeby.
Neexistence zájmových skupin je problém umělců
Komplikovanou situaci s financování současného výtvarného umění potvrzuje i Adam Hnojil, který upozorňuje na opomíjení spolků. „To, že tady po roce 1989 zanikly určité zájmové skupiny, které se braly za práva umělců, je pouze problém umělců. To není problém státu ani soukromých galerií, které často vystavují umělce zcela nezištně. Protože pokud se podíváte na to, kolik stojí výstava, tak ta, aby nebyla nízkonákladová, vás mnohdy vyjde na částku okolo sto tisíc korun,“ konstatuje. „Dříve bylo téměř likvidační, pokud umělec nebyl součástí některých umělecký sdružení, ať už Umělecké besedy nebo Spolku Mánes. Ty totiž zabezpečovaly určitou jistotu, měly možnost prezentace, vystavování,“ říká s tím, že pohled do historie je v souvislosti s uměleckým provozem poučný ještě v jednom ohledu.
„Po roce 1918 galerie, která oslovovala umělce pro určitou výstavu, obvykle zakoupila celou výstavu. To byl ostatně způsob práce s umělci ještě i na západě běžně v druhé polovině 20. století. Z mého pohledu by galerie měla od umělce zakoupit alespoň jedno dílo. Ale nemyslím si, že by umělec měl být placen za práci, kterou vytváří kurátor nebo galerista. Je to do jisté míry otázka určitého konsensu a nastavením mezi galeriemi, které vystavují umělce z čistého filantropismu a toho, že je to umění baví,“ říká.
S uměním si kupujete určitou auru
S tímto názorem by souhlasil i výtvarný umělec Marek Číhal, který do diskuse o sbírání umění vnáší jiný pohled. „Mám velké štěstí, že se se sběrateli někdy setkávám osobně. Jsou to zajímaví lidé, kteří procitají mimo to běžné, hledají nějaké vyšší principy. Pro mě je sběratel někdo, kdo si kupuje určitou auru. Nejen dílo, ale i ten příběh zatím,“ říká. Jaké pro něj je, když svá díla prodává?
Čtěte také
„Jestli mám ke svým obrazům nějaký artefaktální vztah? Být umělcem je nejlepší práce na světě. Když si od vás někdo koupí obraz, vlastně vám ten obraz nikdy nevezme. Vezme vám ten artefakt jako takový. Ale většina sběratelů i ví, že když se obraz objeví na nějaké výstavě, relativně stoupá jeho cena, jeho hodnota. Když si koupíte Zdeňka Sýkoru, bude to obraz na vaší stěně, ale pořád to bude Zdeněk Sýkora. Tomu autorovi to dílo nikdy nevezme,“ dodává.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
