Rok zázraku 1989. Události staré 30 let připomínají Martin Groman a Petr Pithart

Pražský hrad, prosinec 1989
Pražský hrad, prosinec 1989
0:00
/
0:00

Roku 1989 se říká annus mirabilis, rok zázraku. Není divu. Palachův týden, svíčková demontrace v Bratislavě, demonstrace na Škroupově náměstí, ekologické hnutí, blahoslavení Anežky České, Gorbačov, události v Maďarsku, Polsku, Rumunsku, pád Berlínské zdi a samozřejmě 17. listopad 1989 v Praze a následující sametová revoluce v Československu.

Byla to ale opravdu revoluce? Jakou roli sehrál odcházející prezident Gustáv Husák? A jakou nastupující premiér Marián Čalfa? Byli noví političtí představitelé připraveni na převzetí moci? Ovlivnila průběh listopadu 1989 falešná zpráva o smrti studenta na Národní třídě 17. listopadu 1989? A věděl Gorbačov, co činí, když začal v Rusku perestrojku?

Václav Havel a Marián Čalfa, setkání delegace ÚV NF ČSSR a vlády ČSSR vedené předsedou vlády Ladislavem Adamcem (vlevo) s představiteli Občanského fóra, 26. listopadu 1989

Otázek kolem roku 1989 se za těch třicet let, která od něj letos uplynou, vyrojila dlouhá řada a to jsme rozhodně neuvedli všechny. Ale právě takové otázky si Martin Groman s Petrem Pithartem kladou v novoročním dopoledni na Vltavě. Petr Pithart například připouští svou už tehdejší pochybnost, že ona sametová revoluce vlastně žádnou revolucí nebyla, protože, jak říká, aby to revoluce byla, musel by to být nejistý podnik. Muselo by se riskovat.

Jiří Černý: Naděje svobody existuje dál, dnes už není nutné ji směřovat k domovině

03476634.jpeg

Hudební publicista zakazovaný komunistickými vládci se stal jakýmsi tiskovým mluvčím revoluce na konci roku 1989. Sám ji pořád ještě považuje za revoluci, i když ze společnosti dávno zmizel pocit sounáležitosti a síla společného vůbec.

Tím, že komunistická moc vlastně pustila vládu z rukou, umožnila rychlý vývoj událostí a způsobila tak v důsledku jakousi přeměnu bez katarze. I když po ní společnost toužila. „Lidé chtěli tehdy vědět,“ říká po letech Petr Pithart, „kdo byl dobrý a kdo zlý. A doufali, že oni byli ti dobří. Ale k ničemu takovému nedošlo. Dostali jsme, my všichni, tu změnu, moc lacino.“