Jiří Černý: Naděje svobody existuje dál, dnes už není nutné ji směřovat k domovině

21. listopad 2017
03476634.jpeg

Hudební publicista zakazovaný komunistickými vládci se stal jakýmsi tiskovým mluvčím revoluce na konci roku 1989. Sám ji pořád ještě považuje za revoluci, i když ze společnosti dávno zmizel pocit sounáležitosti a síla společného vůbec.

Naději v oživující energii svobody ale už nesměřuje výhradně ke své české domovině. „Není nutné to směřovat k domovině. Podívejte se třeba na Německo, kdo by to řekl, že to bude nejdemokratičtější země na světě.“

Černého moderace revoluce zní v dnešních uších velmi profesionálně, je pozoruhodné, že se ve svých vystoupením na náměstích za přítomnosti statisíců lidí prakticky nedopouštěl chyb.

Já nevím, proč jsem neměl trému…asi jsem cítil tu obrovskou zodpovědnost a pak všude kolem byli sekáči z disentu, nemohl jsem si dovolit dělat chyby.

„Jsem rád, že to hodnotíte jako profesionální výkon. I František Pavlíček, který věděl o divadle a veřejných vystoupeních hodně, mi to řekl podobně. Velmi si toho dodnes vážím.“

17. listopad 1989. Vltava si připomíná revoluční dny speciálním celodenním vysíláním

03250134.jpeg

Podíváme se na události roku 89 očima umělců, převážně divadelníků. Zhodnotíme roky polistopadové například v literatuře. Čím znějí vzpomínky na sametovou revoluci, se dozvíme ve Vizitce s Jiřím Černým. Den uzavřeme s etnologickým pohledem i nadhledem na listopad 89 očima Vyvážené revue Ondřeje Cihláře v Rádiu Dada.

A jak se doyen psaní o hudbě dívá na současnou hudební publicistiku. „Je to jen můj názor, ale řekl bych, je mnohem lepší, než bývala. Je více informovaná, ale trochu chybí vědomí širších souvislostí. A potom určitá brilantnost.“ Autoři jsou podle Černého málo osobití, i když jsou vybaveni informacemi. „Chybí obraznost, což je škoda, protože hudba z podstaty velmi abstraktní věc a bez obraznosti ji těžko popíšete.“