Petr Vizina: Vládce si na klopu připnul písničkáře

16. listopad 2018
Vladimir Putin předal Jaromíru Nohavicovi v Kremlu Puškinovu medaili

Tvrdí se, že obraz už nadobro převzal moc nad slovy, ale myslím, že to tak není. Slovo má znovu navrch. Soudím i podle té nedávné situace, která vám jistě bude povědomá.

Cizí vladař udělil vyznamenání našemu písničkáři. To by samo o sobě bylo krásné; mnozí z nás písničkáře rovněž vyznamenávali tím, že jsme jeho dumky o divokých koních, pravdě chodící světem nebo nebo tu srandovní o třech čunících zpívali u táboráků a dětem před spaním.

Petr Vizina: Umělecký podfuk století

Skartovaný obraz Dívka s balonkem od Banksyho

„Obraz se hned po prodeji sám zničil.“ Těžko najít zajímavější větu. Pochází z nedávné reportáže z londýnské aukční síně Sotheby's.

Potíž je v tom, že máme rádi ty písničky, ale máme i jisté výhrady k tomu vladaři, který našeho písničkáře vyznamenal. Abych mluvil za sebe, nejde o nic osobního, jen se vládcovy způsoby většinou zamlouvají spíš těm, kdo si přejí vládu pevné ruky. Přijde jim normální, že vojáci na dovolené zaberou kus sousedního státu a vůbec nemají chuť poslouchat, kdo sestřelil civilní letadlo nad Ukrajinou.

Abych se vrátil k té převaze, kterou má mít v dnešním světě obraz nad slovem: s příchodem facebooku se podle mě tenhle mocenský poměr obrátil, existují nekonečná vlákna názorů na to, zda náš písničkář měl nebo neměl v tom sále třpytícím se zlatem medaili převzít.

Scénu, při níž našemu písničkáři připíná o hlavu menší vládce na klopu medaili za porozumění mezi našimi národy, komentují ve virtuálním prostředí internetu tisíce, možná desetitisíce názorů. Samotné dekorování je však zachycené jen na několika záběrech televizních kamer a rovněž několika málo fotografiích.

Petr Vizina: My, lidé z pohraničí

Hraniční závora

Zastavili jsme v té pohraniční vsi v hospodě pár desítek metrů od bývalé čáry na něco k pití.

Zdá se mi, že uhranuti možností vyjádřit své morální postoje vůči písničkáři, okouzleni možností vykřiknout ve virtuálním prostoru své „tos mě tedy zklamal!“ nebo naopak fandit zvoláním „však si to zasloužíš, nenech si od nikoho kazit radost!“, tedy fascinováni možností vyjádřit se, ztratili jsme s obrazem trpělivost.  

Záběry a fotografie z dekorování přitom prostředkují zajímavý obraz. Písničkář dodává situaci jakousi radostnou důstojnost výrazem ve tváři i rozhodností své chůze, přestože poněkud nepadnoucí oblek naznačuje, že bard vlastně není velkým přítelem oficialit.

Mám dojem, že na tvářích přihlížejících stejná dychtivost chybí, alespoň na záběrech kamer a fotografiích vidím na obličejích spíše nezájem, ačkoliv se náš písničkář vyznává z lásky k bardům oné země, umělcům často trápeným tajnou policií, k níž kdysi patřil i samotný dekorující vládce, ale toto opravdu není vhodná chvíle pouštět se do podobných úvah.

Petr Vizina: Na ramenou tichých obrů

Socha Immanuela Kanta v Kaliningradu

Strhla se večer debata, kdy je správný věk na to číst Kanta. Nad hrobem, ušklíbne se dcera, a je mi jasné, z koho si tu utahuje.

Řeknete, že nevidíte na těch snímcích totéž, co já, a možná budete mít pravdu. Obraz se vzpírá jednoznačné interpretaci, vždyť také záleží na tom, kdo na něj hledí.

Vládcova země kdysi dala lidstvu světce, kteří nás učí, že hleděním, přesně řečeno hleděním na Boha, lidská duše dosahuje blaženosti. Proto je ve vládcově domovině tolik posvátných ikon, jakýchsi průhledů mimo náš svět. Dalo by se říci, že hleděním, nikoliv formulací vlastních názorů, se podle těchto svatých mužů proměňujeme k lepšímu. 

Vraťme se teď zpět k hledění nikoliv na obrazy z ráje, ale na děj profánní. Vraťme se k obrazu moci, která sama sobě připíná na klopu našeho vděčného písničkáře jako trofej. Protože o tohle ve skutečnosti jde.

Petr Vizina: Jakej šel, takovou potkal

02459345.jpeg

Dobré ráno! A jakej jde, takovou potká, píše Karel Šiktanc v jedné ze svých nejnovějších básní ve sbírce Ubírati se.

Písničkář si je vědom významu situace, s díky přijímá ocenění a třese vladaři rukou na znamení přátelství. Vládce roztáhne koutky, jako by chtěl vyjít vstříc písničkářově výrazu ve tváři. Vládce se pokusí o úsměv - ale co to? Koutky směřují vzhůru, tvář se snaží vyzářit přátelství, ale marně. Nikdy jsem totiž toho vládce neviděl, že by se usmál.

Možná že tohle mě na setkání vládce s písničkářem zaujalo nejvíc. Jeden z nejmocnějších vládců světa se nedovede usmát. To je přece skvělé téma pro písničkáře, zvlášť pro tak skvělého, jako je ten náš. Tu písničku bych rád slyšel. Ale tak, jako jsem si byl jistý, že náš písničkář vládcovu medaili neodmítne, jsem si téměř jistý, že takovou píseň od písničkáře nikdy neuslyším.