Petr Vizina: My, lidé z pohraničí

Sotva se usadíme, upoutá mě pohled na muže v kompletní výstroji bývalé Pohraniční stráže. Žádné sáčko prožrané od molů. Pěkná vycházková uniforma s kapitánskou hodností na ramenou, byť opásaná koženým řemenem a pouzdrem na pistoli, k vycházkové uniformě se nehodícími. A k tomu ještě černé polobotky namísto originálních hnědých, lampasáckých.

Vím to, ve své době jsem měl tu čest nebo smůlu, to záleží, jak se na to díváte, muže v uniformách nedobrovolně dva roky zblízka každý den sledovat. Chystám se s tím zvláštně vyhastrošeným člověkem zažertovat na téma ústrojové kázně, abych se potom už zcela vážně dozvěděl, z jakého důvodu na sebe navlékl oděv strážců železné opony.

Ranní úvaha Petra Viziny: Zachovej řád a dveře na petlici

Není rozumné procházet se v zimě na pobřeží Atlantiku. Leje jak z konve, kapky víří v poryvech větru, který s námi cloumá.

Ale předejde mě žena oděná tentokrát v současném vojenském mundůru. Kapitánu pohraničníků teatrálně zasalutuje a snad až příliš hlasitě podá hlášení, že se během její služby nic zvláštního nestalo. Chabě namítnu, že tohle divadlo historicky nesedí, žádné ženy u pohraničníků nepamatuji. Odfrkne, že bychom asi viděli raději ženu v burce než ji v uniformě. Pomyslím si, že to není špatný úsudek, ale u nás z debaty o islámu málokdy něco kloudného vyjde, a tak se raději kousnu do jazyka.

Opouštím české asfaltky, všelijak záplatované a na krajích děravé, jistě pamatující sovětské hlídkové vozy Uaz a nákladní V3sky pohraničníků, a brzy už tenká kola silničního bicyklu sviští po hladkém asfaltu rakouského příhraničí. Na vrcholu stoupání v serpentinách si všimnu udržovaného pomníku u cesty. Od května 1945 tu leží neznámý voják wehrmachtu, připomíná ho železný kříž a vojenská přilba, dost možná jeho vlastní.

Petr Vizina: Urguji jejich příběh

Bez příčiny se nic neděje, ale některé nemůžeme a třeba bychom ani nechtěli znát. Je to šílené, jak letí čas.

Tohle mi běželo hlavou. Že mi ještě před chvílí ochotníci v hospodě přehrávali více než čtvrtstoletí minulou kapitolu ze života našeho pohraničí. Žasnul jsem nad pohoršením, které vyvolá uniforma páchnoucí prostředkem proti molům - to když připomene brutální způsoby ochrany hranice socialismu - ale taky shovívavý úsměv nad tím kostýmním tyjátrem.

Hleděl jsem na pomník vojáka Třetí říše a přemítal, jestli ten mladý muž věřil Hitlerovým fantasmagoriím a taky jestli jsem jediný, kdo u jeho pomníku dnes zastavil. Koukal jsem pod kola bicyklu a nebylo mi jasné, jestli tu ten dokonale hladký silniční povrch už byl v době, kdy na protějším břehu řeky Dyje běhaly pohraniční hlídky se psy a za kopcem se ozývala střelba. A byl jsem zvědavý, jak na tu dobu vzpomínají rakouští penzisti sedící na zahrádce, kterým jsem alespoň mávl na pozdrav.

Teologové říkají, že jsme bytostmi vrženými do času, že se naše myšlení neumí z dějin vymanit. Že se naše osobní dějiny proplétají s těmi velkými, že náš osobní i ten světodějný  eschaton, úběžník či horizont, chcete-li, nakonec dá smysl celému příběhu. A tak mi to i připadalo cestou na kopec. Dějiny toho místa mi běžely hlavou, procházely mými svaly, dýchal jsem je, potil se v nich. Oblečený v neviditelné uniformě smrtelníka, maskovaný cyklistickým dresem.