Ranní úvaha Petra Viziny: Zachovej řád a dveře na petlici

A nejspíš nebylo slušné prostrčit ruku škvírou a otevřít dveře petlicí zevnitř. Zdálo se, že o nic nejde, stejně jsme tu byli jediní a cosi na způsob plavecké šatny schované v betonovém bunkru dráždí zvědavost.

Petr Vizina: Zabydlení a průchozí

Ti zabydlení nemaj' rádi ty průchozí, zpívá se v jedné folkové písni.

Z cesty podél skalnatého pobřeží nedaleko přístavu Porto je přitom vidět jen průchod k bazénu, zasazeného na úroveň bouřícího moře mezi pobřežními skalisky, stavbu máme vlastně pod nohama. Budeme nenápadní, tiše se prosmekneme, nic nepoškodíme, nenecháme stopu. Od branky z obyčejných prken vede úzká chodba, na jejím konci se leskne kovové zrcadlo. Stěny z tmavě mořeného dřeva oddělující převlékárny, řada umyvadel na nohy od písku z bělostně bílého porcelánu.

Teprve, když vyjdeme ven, je jasné, že jsme se ocitli v uměleckém díle – kdosi dokonale využil situace na pobřeží, a jednoduchou stavbou z pohledového betonu načrtl čáry, naplnil je hmotou a udělal to tak dobře, že strohost stavby působí jako oslava těch barokně zvichřených skal pobřeží oceánu. Ryska rovnoběžná s modrým horizontem.

Ranní úvaha Petra Viziny: Bohočlověk Pavla Brázdy

Týden před štědrým dnem zemřel v Praze malíř Pavel Brázda.

Staří řeholníci říkávali „Zachovej řád a on zachová tebe“. Ta úžasná stavba, která z cesty ani nebyla vidět, přesně takhle působí na svého návštěvníka, alespoň pokud můžu soudit z té kradmé návštěvy jednoho zimního odpoledne na pobřeží Iberského poloostrova. Dvaapadesát týdnů ročně, zimně uplakaných i letních, kdy tu slunce nemilosrdně praží.

Překvapivě není ten labyrint převlékáren a velkorysé venkovní strohosti žádným výstřelkem moderní architektury posledních let. Zjišťujeme, že nenápadně skryté lázně položené na skalách a písku vymyslel a nakreslil už na začátku 60. let minulého století slavný místní rodák Álvaro Siza, držitel slavné Pritzkerovy ceny, tedy že ten nenápadný a dokonale zachovaný prostor je starší než půlstoletí.

Petr Vizina: Na ramenou tichých obrů

Strhla se večer debata, kdy je správný věk na to číst Kanta. Nad hrobem, ušklíbne se dcera, a je mi jasné, z koho si tu utahuje.

Plynutí času a tep moře ohladí skály a kameny na pobřeží, odhalí podstatu všeho, co na břehu existuje. Nemluvíme tu o stavbě, zažíváme autoritativní a přitom nenápadné řešení prostoru, stejně nenápadné a přirozené, jako je čas odbíjející v dorážejících vlnách. Siza navíc navrhl tuhle převlékárnu s bazénem a kavárnou jako velmi demokratické místo v době, kdy se o demokracii v Portugalsku ještě nedalo mluvit a silou své vize se tak podíval daleko do budoucna.

Všechny ty vznešené myšlenky jednoho napadnou, až když znovu stojí na cestě k majáku a ze Sizova geniálně organizovaného prostoru je vidět leda vnější křivka bazénu vyložená směrem k moři. Zastavuje autobus plný studentů, přistupují k nenápadné vstupní brance, vytahují notýsky, aby si zapsali to, co jsme nevěděli o architektu Álvaru Sizovi a jeho dokonale organizovaném koupání na skalnatém pobřeží.

Chvíli zápasíme s nutkáním ukázat jim ten jednoduchý trik, tedy prostrčit ruku škvírou, otevřít dveře na petlici a projít se v uměleckém díle. Jenomže mě napadne to, co mi samotný Siza svou stavbou vzkázal: „Zachovej řád a on zachová tebe“. Někdy je v řádu věcí, že dveře zůstávají na petlici.