Petr Vizina: Na ramenou tichých obrů

Jenomže to není žádné hrdinství, popichovat po skypu, z bezpečné vzdálenosti na studiích v Portugalsku. To ten mladší sice se sestrou v rozhovoru drží basu, ale zavaří se mu hlava ze sestřiny otázky, jestli ví, kde je ten prvně pruský a potom ruský Královec, kde Kant žil. A jestli je mu jasné, že Kant zatím nebude nic pro ně dva, protože se v tom městě podle ní pěkně nudil, nikdy odtud nevytáhl paty a tak měl čas promýšlet věci až k jejich podstatě.

Ranní úvaha Petra Viziny: Zachovej řád a dveře na petlici

Není rozumné procházet se v zimě na pobřeží Atlantiku. Leje jak z konve, kapky víří v poryvech větru, který s námi cloumá.

Kantovou nudou v Královci si nejsem jistý, málokterý profesor či rektor se podle mě v práci nudí, ale s tím promýšlením věcí až na kloub to podle mě řekla přesně. Vlastně je to mazaná strategie, říct o Kantovi, že mu rozumí leda tak starci nad hrobem, neboť je pro mladší ročníky příliš složitý a vážný. Lepší reklamu v naší rodině si filosof nemohl přát. Jen bláhovci mají za to, že děti stojí výhradně o věci snadno dosažitelné, že se dětem mají říkat jen věci jednoduše srozumitelné a zábavné. Jde o omyl okoralých praktiků bez špetky fantazie a víry v lidskou zvídavost.

Stojíme na ramenou obrů, říká se už od středověku a myslí se tím, že nemusíme znovu vymýšlet kolo, nulu, penicilin, máslo nebo Boží Trojici, objevovat zákony dědičnosti nebo Kantův morální imperativ. Těmi obry jsou sumy lidského vědění a usilování, těmi obry se pak hlavně myslí lidé, po nichž tahle velká díla a objevy zůstaly.

Ba dokonce jsou obry i ti, kdo šli před námi, promýšleli a vykládali Kantovy texty, třeba tu myšlenku z předmluvy jeho Kritiky praktického rozumu. Že totiž „ideje Boha a nesmrtelnosti nejsou podmínkami morálního zákona, nýbrž pouze podmínkami nutného objektu vůle určeného tímto zákonem“.

Petr Vizina: Ticho nehybné želvy

Jako dítě mě to obrovské akvárium s nehybným živočichem fascinovalo. Co bylo za sklem, mě zároveň přitahovalo i odpuzovalo.

Stojíme na ramenou obrů a já neříkám, že Kantovi je tu v těch dlouhých souvětích snadno rozumět, a to cituji jen z předmluvy. Tvrdím ale, že budou-li moje děti chtít rozlousknout, jak to vlastně na světě je s lidskou morálkou a svobodou, stojí tu už bezmála tři století obr z Královce, který je vezme na ramena, a ony uvidí svět z jeho perspektivy.

Jistě, mezi řvoucími trpaslíky v politice a médiích, malými postavami zaujímajícími sebevědomé postoje na krtincích, může mít člověk frustrující dojem pádu do bodu nula. Obři jsou tiší, nikomu se nevnucují, na první pohled spíš odradí, třeba jako náš filosof z Královce s jeho komplikovanými souvětími.  

Stojíme na ramenou obrů, ačkoliv se to třeba nezdá, podle toho, zač právě stojí veřejná debata o Bohu židů, křesťanů a muslimů, o lidské vůli a svobodě. Tedy vlastně můžeme stát, neboť výstup na ramena obra je úplně jiná sportovní disciplína než triumfální kozáček na krtinci. Výstup stojí námahu a čas. Ale který hrdina z knih nebo filmů dosáhne štěstí bez práce?   

Pohádka o dobrých obrech není tak úplně pohádka a nečekal bych s výstupem na ramena Immanuela Kanta až na penzi, napadne mě, jenomže to už se debata po skype mezi Portem a Prahou mezi staršími sourozenci odvíjí jinam. Na Kanta si zas vzpomenu, až když se bavíme s tím nejmladším. Vlastně je to jednoduchá otázka – jen bez rozhledu z Kantových ramenou ji těžko zodpovědět. „Milý Bože, proč má být člověk hodný, když to nikdo nevidí?“