Petr Vizina: Zabydlení a průchozí

Nejde o to, že by v téhle písničce měli nějací světáci s nadhledem jasně navrch nad zabedněnými místními borci, ačkoli se to jako vysvětlení nabízí. Evangelický farář Svatopluk Karásek, o kterém je tu řeč, v tom songu ale mluví o něčem jiném. Konstatuje, že tak to prostě na světě odnepaměti chodí.

Poutníci se zastavovali v branách měst a čekalo je buď přivítání, nebo kopanec. Pocestní, tuláci a vagabundi vždycky budili podezření u těch za okny stavení obehnaných plotem, za vraty štěkající psisko. Tak to vždy bylo a bude. Neznamená to, že poutníci jsou vždy ctnostní a místní zas jen omezenci. Karáskovi, alespoň tak mu rozumím, jde o o kontrast životních povolání a perspektiv - ti na cestě hledají u zabydlených porozumění jen nesnadně. 

Ranní úvaha Petra Viziny: Bohočlověk Pavla Brázdy

Týden před štědrým dnem zemřel v Praze malíř Pavel Brázda.

Jenomže s těmi zabydlenými a průchozími se to poslední dobou celé zvrtlo. Právě ti nejzabydlenější, tedy lidé s dobrým jobem, pravidelným příjmem a kvalitním pojištěním,  nejraději cestují po světě a čím dál, tím lépe. Naopak poutníci, pocestní, tuláci, prostě příchozí, téměř vymizeli. Jen na chvíli, kdesi v dálce, ozvěnou na fotkách v novinách či v televizi, přebrali jejich úděl uprchlíci. Ó jaké zděšení! Ale dost o tom, než se znovu strhne mela, i když většina z nás žádného z těch pocestných nikdy neviděla.

Vzpomenout na kontrast mezi zabydlenými a průchozími z Karáskovy písně dává román Václava Kahudy nazvaný Bytost. Není to hlavní téma románu, tím je Kahudova snaha podívat se do budoucnosti a odhadnout, co nás čeká. Kahuda své texty tahá z vyslechnuté řeči. Podobně, jako se z fláku masa táhne silný vývar.

Petr Vizina: Na ramenou tichých obrů

Strhla se večer debata, kdy je správný věk na to číst Kanta. Nad hrobem, ušklíbne se dcera, a je mi jasné, z koho si tu utahuje.

Neudiví tedy, že v tom futuristickém textu se svalovými implantáty a exoskelety Kahuda stejně většinu vyprávění spřádá ze svých hovorů s přáteli. A tady jsme u našeho tématu zabydlených a průchozích - ukazuje se, že tím průchozím, poutníkem či vagabundem, je dnes český spisovatel.

Není to míněno obrazně, tedy že by snad spisovatel byl člověk na cestě myšlenek, poutníkem příběhů či něco na ten způsob vznešeného. Kahuda si podle všeho obvykle dohodne sraz s některým ze svých přátel, vezme psa a jdou na procházku. Dva muži se psem na cestě po okraji města, zdánlivě obyčejný výjev, ale vsaďte se, že nic takového hned tak neuvidíte. Pokud tedy těmi putujícími nejsou Václav Kahuda, Jáchym Topol nebo Emil Hakl. Spisovatelé - poutníci.

Petr Vizina: Pískající ucho vesmíru

Hudebník David Byrne a skladatel Brian Eno spolu kdysi, začátkem 80. let natočili album, které mě, už jako dospělého, okamžitě vrátilo do dětství. Na desce nazvané My Life in the Bush of Ghosts totiž znějí neznámé hlasy nahrané z rádia.

Muž na cestě, jen tak, kvůli cestě samotné, je totiž podle všeho jevem zřídkavým. Ženatí muži od rodin, vím o čem mluvím, se většinou dlouze po telefonu dohadují, aby se pak sešli "na jedno", jak se říká, ale jen málokdy spolu putují krajinou. Kde na něco takového brát při práci, s dětmi, čas? 

„Šňůry rozsvícených aut vykreslovaly noční mapu města ze tmy polí. Na kopcích, v dálce na obzoru se pomalu hýbala síť bílých reflektorů a rudých jisker. Pulzující tepny a žíly průzračné medúzy, která se vznáší v chladných vodách oceánu... Jdeme, dva přátelé, po hřebeni nad strmým údolím, dole svítí okna domů a vil, táhne se řetězec až někam k viaduktu u řeky...“

Toto je Kahudův popis cesty z románu Bytost. Cesta setmělým okrajem města, cesta poutníků. Ti zabydlení jsou v sednicích za svítícími okny domů a vil. Průchozí, tedy Kahuda, Topol nebo Hakl, spřádají svá vyprávění. 

Zabydlení se ke světu vztahují jinak než průchozí, zpívá Karásek. My zabydlení si doma pod lampou čteme, co pro nás průchozí Kahuda vyslechl cestou ke knajpě na kraji údolí. Poutníci nevymizeli a literatura inspiruje. Hned zítra, nejpozději pozítří vyrážím.