Petr Vizina: Jakej šel, takovou potkal

3. červenec 2018
02459345.jpeg

Dobré ráno! A jakej jde, takovou potká, píše Karel Šiktanc v jedné ze svých nejnovějších básní ve sbírce Ubírati se.

A jakej jde, takovou potká – nesčetněkrát jsem tu větu převracel zprava doleva, oťukával, zda nezní dutě, jestli nemá prasklinu logiky, hleděl na ni podezíravě, poněvadž připomíná bonmot a bonmoty u nás v Česku mají v posledních letech dočista zkažené jméno. A jakej jde, takovou potká. Nic špatného jsem nenašel na tom vysvětlení, proč si muž našel právě takovou ženu nebo proč si ona našla právě takového chlapa.

Filosofové se staletí domýšlejí, zda poznáváme svět, jaký je sám v sobě, nebo jej zda mohu poznat jen tak, jak se mi jeví. Jinak řečeno, jestli toho druhého snesu tak jak je, či si vyberu podle toho, co mi na něm vyhovuje. Tedy jestli existuje láska, nebo zda je každý vztah jen víc či méně zakukleným druhem milování sama sebe.

A jakej jde, takovou potkal. Je předností poezie, že dokáže vyjádřit málo slovy mnoho. Nebo lépe, že dokáže rozevřít mezi slovy trhlinu a v ní průhled do skutečnosti jinak skryté. Poezie je podle mě žánrem budoucnosti, vystačí si bez plastových obalů, vlezlé reklamy na billboardech, reklamních spotů v televizi. Většinou máloslovná a střídmá, je to tedy literární žánr ekologický a ohleduplný.

A jakej jde, takovou potkal - není jasné, jestli je to věta odposlechnutá či básníkova, jestli popisuje, co se přihodilo, nebo zda ta věta hledí do budoucna. Není to důležité – víme, že se to tak stává.  

Přímé řeči v Horninách. S Karlem Šiktancem o slovech, verších a poezii 21. století

03166006.jpeg

Karel Šiktanc byl nazván „posledním mágem“ české poezie, žijícím klasikem i respektovaným „monumentem“ tuzemského světa veršů a básní.

Devadesátiletý muž pozoruje svět zpoza okna. Vychází ráno z domu, lidé se ženou s mobily u ucha do metra a jemu se vlastně nechce nic, má jen tu svou řeč, která je tichá, jde mu hlavou, má své pravosloví, jak tomu říká básník. Slova se vynořují z paměti, která se neustále ozývá. Slova schopná druhého probudit, rozčílit, ulaskat.

S čím člověk nakládá, tím nakonec žije, říká devadesátiletý básník Karel Šiktanc. S čím a jak žil, se mu vrací ve slovech, náladách, situacích. A jakej šel, taková slova potkal. A jakej šel, taková slova si nese; fascinovaný jejich skřípáním i chórem. „Ocintané piáno uprostřed Masaryčky hraje, hudba se šejdrem smeká, běží potácivě, jak by se chtěla podít mezi lidmi. Uhnat se. Náramně rozladěná muzika, trochu veleba, trochu faleš.“  

Jakej jde, takovej nakonec i příjde. Každé rozhodnutí, každé slovo, sobě nese zárodek těch budoucích. Promiňte mi ten slovník, ale můj oblíbený kazatel říká, že všechna rozumná náboženství jsou na světě od toho, aby byl člověk nakonec menší svině. Všechny životní volby jsou tu nakonec od toho, říkám si při čtení Šiktancových veršů. Jakej šel, takové verše potkal.

Tu se obzor usmál, tu si srdce sedlo.

„Co ti po mně?“

„Nápodobně.“ 

 

I písně beze slov.

I drobná nanebevzetí řeči.

I ten věčný hlad, co slepý dřepí, kde se dá.  

 

I ty regimenty.

Jednou nohou v nebi,

dřív než přišly z vojny. 

 

Bože...

i jestliže nejsi!

buď svět bohabojný! 

 

(úryvek z básně Trochu toho vím ze sbírky Ubírati se, Karel Šiktanc, Univerzita Karlova, Praha, 2018.)