Petr Vizina: Maraton z lítosti

3. květen 2022

Před Velikonocemi přišel kdosi s nápadem, že nejlepší forma půstu bude připomenout si, co člověk v životě navždy minul a pokazil. Vždyť půst se netýká ani tak jídla a životních zvyků, jako spíš zkrocení vnitřního postoje „mistra světa omeleta“, člověka stoprocentně soběstačného a neomylného. I k nám už dorazila tradice pojmenovaná fuck-up night, tedy zábavný večer, kdy lidé na pódiu popisují, jak selhali.

Jenomže hvězdy nezdarů většinou vyprávějí o průšvizích, které překonali a napravili. Čím hlubší propast, tím strmější cesta vzhůru. Průšvih je trampolínou, od které se odrážíme k ještě lepšímu výkonu.

Čtěte také

S poučením, jak se té hluboké kaluži nezdaru příště vyhnout. Konečně, proč bychom jinak vyprávěli o vlastních chybách? Velikonoční sebezpyt ale pátrá hlouběji. Odkrývá balvany minula, pod nimiž se to hemží plošticemi trapnosti a hanby. Neukazujeme je druhým, ale raději nepřipomínáme ani sami sobě. Velikonoční ponor se týká toho, co se nedá odestát ani napravit.  

Lítost může mít nečekaný efekt, jak vypráví příběh jedné běžkyně z Japonska. Ve městě Saitama, 20 kilometrů severně od Tokia, žije a učí na střední škole drobná tělocvikářka Mariko Yugeta, držitelka posledních tří světových rekordů v maratonu ve své kategorii. První světový rekord v maratonu zaběhla v jedenašedesáti letech v domovském městě. V cíli jí naměřili 2 hodiny, 56 minut a 54 vteřin. Abyste rozuměli, uběhnout maraton pod tři hodiny se podaří podle statistik odhadem zhruba jednomu člověku ze stovky závodníků, kteří doběhnou do cíle. Maraton pod tři hodiny je dřinou na plný úvazek.

Čtěte také

Paní Yugeta byla první žena na světě, které se něco takového po šedesátce povedlo. Od té doby svůj výkon o téměř pět minut ještě zlepšila. Netají se tím, že ji v tréninku na stará kolena pohání pocit člověka, který zamlada minul svou příležitost. Paní Yugetu totiž v drsném tréninku na maratonský čas, který většina z nás nikdy nezaběhne, povzbuzoval pocit lítosti.

Obvykle máme za to, že lítost nad tím, co jsme propásli, dovede člověka leda deptat a leptat. Paní Yugeta ale tvrdí, že je to právě lítost, která jí v nekonečné dřině tréninku pomáhala obstát. „Lítost podle mě není negativní emoce,“ vyprávěla nedávno novinám. „Negativní jsou spíš myšlenky, že jsem na maraton stará, nebo že už tak rychle běžet nedokážu.“ Lítost podle paní Yugety může naopak závodnici nebo závodníka motivovat. V případě paní Yugety jde o lítost nad neproměněnou šancí z mládí. Svůj první maraton běžela ve čtyřiadvaceti, tehdy už jako úspěšná závodnice na středních tratích. Výsledný čas byl slibný, tři hodiny a devět minut.

Čtěte také

Potom ale svůj sen běhat se světovou špičkou odsunula, někdo by řekl propásla. Vychovala čtyři děti, pracovala na plný úvazek. Pocit lítosti nad tím, co mohlo být a není, ji v osmapadesáti dohnal k tvrdému tréninku; tehdy prvně překonala tříhodinovou hranici. Dnes tato světová rekordmanka poráží své o 40 let mladší, ambiciózní já, na trase maratonu o více než čtvrthodinu.     

Příběh paní Yugety nemá popírat evidentní fakt stárnutí. Vypořádat se s vlastním stárnutím je samo o sobě osobní vítězství, ačkoliv se nedá měřit na stopkách. Příběh světové rekordmanky spíš ukazuje význam lítosti, toho truchlení nad čímsi nenávratně minulým. Zdá se tedy, že lítost nemusí být nutně spojena jen s kondolencemi v obřadní síni. Tentýž pocit totiž dokáže člověka vyprovokovat k tomu, aby ze sebe vydal to nejlepší, jako se to stalo v případě drobné tělocvikářky z japonské prefektury Saitama.

Čtěte také

Myslitel a světec vrcholného středověku Tomáš Akvinský si všiml, že člověk často lituje toho, co řekl, ale jen málokdy s lítostí vzpomene na chvíli, kdy mlčel. Lítost nám připomíná, že jsme bytosti uvězněné v čase, přičemž příhodný čas, náš osobní kairos, nastane většinou jen jednou. Lítost nás upomíná na to, co jsme v takové chvíli nenávratně pokazili nebo minuli. Velikonoce jsou vlastně každoročním připomenutím, že lítost může být zároveň darem do budoucna. Vstoupit s lítostí do modlitebny nebo kostela jakékoliv víry je, jak se zdá, úplně na místě. Ne snad proto, že by se tam člověk mohl pocitu lítosti zbavit jako v duchovním wellness centru nebo čistírně. Naopak, lítost nám připomíná naši osobní historii, je součástí paměti.

A žádné božstvo hodné toho jména nepřipraví člověka o jeho paměť, tedy identitu. Církev popisuje lítost jako „bolest ducha“. Příběh světové rekordmanky paní Yugety k bolesti ducha přidává i bolest nohou na maratonské trati. Zdá se, že pocit lítosti může působit zvláštní proměnu. Bolest nad ztracenou příležitostí povzbuzuje závodníky životního maratonu k cíli.

 

autor: Petr Vizina
Spustit audio