Petr Vizina: Говорит Москва (Gavarít Maskva)
Dobré ráno. Chtěl jsem dnes vyprávět o skvělé výstavě britské malířky Lubainy Hamid v londýnské galerii Tate Modern. O groteskních výjevech na obrazech držitelky Turnerovy ceny. Malířky se smyslem pro sarkasmus, s nímž jako černoška narozená v Tanzánii komentuje už od studií v 70. letech bělošská privilegia.
Měl jsem v plánu přidat k popisu obrazů Lubainy Hamid postřehy, která má k privilegiím barvy kůže, genderu nebo národnosti spisovatel a novinář Gary Younge, když píše o politice identit.
Čtěte také
A taky bych býval rád zmínil, jak je návštěvník z Česka v Tate Modern hrdý na malíře Viktora Pivovarova, jehož obrazy tu jsou vystaveny jako součást expozice nazvané Media Networks: Beyond Pop, která si pohrává s odkazy na masová média. Говорит Москва, hovoří Moskva, píše se na jednom z obrazů Viktora Pivovarova. Московское время 19:30 (děvet nacať – trid-cať) начинаем передачу...
Jenomže právě. Jedním uchem při psaní poslouchám zprávy z Ukrajiny napadené Ruskem a nedokážu je vypnout. Psaní o umění, které mě nadchlo v Londýně, mi vůbec nejde. Představuju si, že zatímco ležím v teple postele, rodiny v Charkově nebo v Kyjevě se celou noc schovávají v metru před ruským bombardováním. Před očima mám tísnivý obraz, který jsem znal jen z knih a před chvíli jsem ho zahlédl na fotografiích z Ukrajiny. Na tom obraze neteče krev, nejsou v něm rozmetané domy, školy nebo nemocnice, potopené lodě ani sestřelená letadla. Přesto z něj mám snad ještě větší hrůzu, protože si tu situaci dokážu představit.
Čtěte také
Spisovatel Chaim Cigan, za kterým se skrývá rabín Karol Sidon, si v rozsáhlém a barvitém vyprávění Kde lišky dávají dobrou noc, jehož první část vyšla před osmi lety, pohrává se smyčkami času a vrstvami historie. Většinou jde o důvtipné a dobrodružné zápletky, ale jeden obraz je pro mě obzvlášť znepokojivý. Židovský exodus se odehrává v moderní době, na dálnici, jejíž odbočky blokuje policie a nedovolí autům, která jen popojíždějí nebo spíš stojí, odbočit.
Představuju si rodiny s dětmi na zadních sedačkách, auto napakované, jako kdyby se jelo na dovolenou, jenomže namísto dotazů „kdy už tam budem?“ tísnivé a nervózní ticho nejistoty. Auto, ten symbol svobody pohybu, se jen občas pomaličku pohne z místa, všechny pruhy dálnice jsou zataraseny tisícovkami dalších lidí na útěku.
Čtěte také
Donedávna se mi ten obraz jen občas vyjevil, třeba když jsem musel stát v dopravní zácpě a popojíždět v koloně, která se zastavila přinejhorším na pár desítek minut. Jenomže teď jsem ten zlý sen viděl na fotce. Čtyřproudovka ven z Kyjeva plná aut, která stojí. Směrem do města na dálnici vymeteno a prázdno, všichni se snaží dostat ven, směrem na západ, možná do Polska, na Slovensko nebo k nám.
Auta se nehýbou, ale nikdo nevystupuje a neobhlíží, co se to vpředu děje, že se kolona nehýbe, jako to bývá u dopravních nehod. Něco strašlivého se děje vzadu, na Východě. Šílenec uvěřil vlastním fantaziím, není to nic zvláštního, ovšem tenhle má na povel obrovskou armádu a dokonce atomové zbraně. Nevím, jestli se víc obávám těch zbraní nebo toho, že si nějaká rodina s dětmi nevzala na takovou cestu autem v koloně za Kyjevem dost vody. Jenomže o můj strach tu samozřejmě nejde.
Čtěte také
Chtěl jsem dnes vyprávět o obrazech Viktora Pivovarova a o skvělé výstavě britské malířky Lubainy Hamid v londýnské galerii Tate Modern. Trochu bezmyšlenkovitě listuji malým katalogem, zatímco v rádiu slyším o Putinově šíleneckém tažení proti fašistům v sousední Ukrajině, jejímž prezidentem je Žid.
Poslouchám zprávy o maličkém ostrově v Černém moři na jihu Ukrajiny, třináct pohraničníků se Rusům odmítlo vzdát a poslali okupanty k čertu. Nepřežili.
Zprávy z Ukrajiny, apely na obrazech Lubainy Hamid a Viktora Pivovarova se mi zaplétají ve smyčkách času a vrstvách historie jak ve fantaskním světě spisovatele Chaima Cigana. „Говорит Москва. K čemu jsou monumenty? Jak odlišíte bezpečí od hrozby? Jakou máte strategii? A co se bude dít dál?“
Kolona za Kyjevem se pomalu posouvá směrem na západ, ze severu a východu se rychle blíží letadla a tanky.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
