Petr Vizina: Bowie a kradená čokoláda

17. leden 2022

Přiznávám, že jsem té třídě šestnáctiletých kluků záviděl. Ale to se jen tak říká; nešlo o závist, ta by byla směšná. Vlastně jsem jim tu paní učitelku, kvůli které se k nám – dvěma hostům, co přišli vyprávět o literatuře – ti mladí muži chovali pozorně a zdvořile, vlastně jsem jim takovou učitelku přál.

Převládající barva oblečení publika černá. Čekal jsem sarkasmus a pracné dobývání alespoň jedné kóty, u které bychom si mohli vyměnit krátkou mírovou depeši. Díky ní by naše společné dopoledne na technické střední škole dostalo smysl. „Moc nečtou, ale jsou citliví a rádi se dozvídají,“ chválila je učitelka, než jsme do třídy vešli.

Čtěte také

Měla pravdu. Od tabule se nám pohled jevil takto: Mladíci periferním zrakem občas kontrolují, co si o jejich počínání myslí zastánkyně a přímluvce, tedy jejich češtinářka. Chovali se zdvořile a pozorně, protože ji nechtěli zklamat, nechtěli zradit vzájemnou důvěru. Vyměnili jsme si poznatky, jak se píší romány, a ještě lépe, proč romány vlastně číst. Proč vůbec číst. A proč není tetování ozdoba, spíš vryp na způsob jizvy. Jaké kapely nebo zpěvačky a zpěváky posloucháme a co to s námi dělá.

My dva dospělí, stojící před tabulí, jsme hlavně poslouchali. Mladíci vyprávěli, že v nedávné hodině češtiny dostali za úkol popsat krádež čokolády v obchodě. Vybrat si mohli ze tří různých úhlů pohledu. Mohli popsat krádež z pozice prodavače, nebo zloděje, ale většina z nich se prý rozhodla vyprávět tu koupi za pět prstů z hlediska čokolády. Myslím, že jsme se tehdy dobře bavili.

Čtěte také

Jakmile se vypravěč dokáže převtělit třeba v kradenou sladkost, přestává být uvězněný ve své vlastní perspektivě, omezený svou zkušeností. Otevírají se mu nekonečné možnosti. Dokáže si příběh Huckleberryho Finna, Holdena Caulfielda, nebo Jany Eyrové přivlastnit vlastní fantazií. Co čtenáři berou v knihách za své, to jim beztak patří. Goliáš oloupen, veselme se! Dá se proměna zažít jinak, než prostřednictvím četby? Samozřejmě ano, ale proč se vzdávat potěšení z knih. 

Vzpomněl jsem si na ty zdvořilé a pozorné mládence nedávno, v den výročí smrti zpěváka Davida Bowieho. Stejně jako jsme s mladíky mluvili o umění povídky nebo románu, bavili jsme se i o písních, které člověku zkraje dospělosti otevřou průzor do vesmíru. Tohle je jedna z nich.

Čtěte také

Hledím na půl století starý videoklip s vyhublým Bowiem; boty na vysokém podpatku, vlasy obarvené do ruda. Písnička o cestě do kosmu začíná nenápadně, třemi akordy a odpočítáváním k zážehu motorů.  Glissando kytary při vzletu rakety, Major Tom posílá naposledy pozdrav své ženě. Pohyb nekonečným prostorem jako zvuková šmouha v podání osmi houslistů, kapely se dvěma violami a violoncelly, párem kontrabasů a fléten.

Vyprávění saxofonu se mění ve zběsilé sólo, elektrická kytara vysílá signály, které nejspíš nikdo nezachytí. Bowieho kosmická odysea mi znovu připomene tu střední školu v jihočeském Táboře a program Spisovatelé do škol. Jestli vás pozvou, určitě jděte. Není nad cesty do vesmíru.

autor: Petr Vizina
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.