Petr Vizina: Na levé ucho neslyšet

První ze tří žen, Vlasta, pochází ze Zbraslavi, letoviska u Vltavy, pár kilometrů na jih od Prahy, kam měšťané nejprve jezdili na výlety. Ti bohatí, jako Antonín Sobotka, doktor práv a poslanec říšského sněmu ve Vídni, tu pro své rodiny zkraje 20. století vystavěli domy.

Čtěte také

Petr Vizina: Vraťte Švejkovi jeho blbství!

Doktor Sobotka v pouhých jedenapadesáti umírá, vyprávění sleduje jeho ženu Marii. Zůstává sice velkou dámou Zbraslavi, ale měšťankou zatrpklou, bez kvalifikace, a nakonec bez prostředků. Ve vyprávění sledujeme Mariinu dceru Vlastu, ta je v příběhu důležitá. Na rozdíl od své matky, jejíž postavení záleželo na úspěchu a příjmu manžela, Vlasta získá samostatnost.

Po druhé světové válce vstupuje do komunistické strany a stává se herečkou. Tím prvním si plní vlastní sny o emancipaci, tím druhým matčiny o umělecké dráze. Vlastina matka Marie umírá v roce 1948. Pohřeb noblesní prvorepublikové dámy se na Zbraslavi stane čímsi na způsob antikomunistické demonstrace. Její dcera se postupem doby stává kovanou členkou strany a zůstane jí vlastně až do své smrti zkraje 80. let.

Čtěte také

Petr Vizina: Zátopek před porotou

Druhý ženský osud se začne odvíjet v městečku Staraja Ušica na Ukrajině. Sáře a Izákovi Kojfmanovým se na Štědrý den roku 1902 narodí první dítě, dcera Chana. Rodina Kojfmanových je aktivní v sionistickém hnutí, na jaře roku 1921 odchází ze Sovětského svazu a míří do Palestiny. Během putování se Chanina rodina usadí na deset let v Moldavsku. Proměnou projdou i samotní Kojfmanovi, z tradiční židovské v rodinu moderní, úspěšnou a sebevědomou. Dcera Chana se ve svých jedenadvaceti vdá v Rumunsku za stejně starého spolužáka Benciona Batě. Za cílovou zemi si dva mladí levicoví intelektuálové volí Československo, Prahu. Mělo tehdy aureolu pokrokové a moderní země.

V příběhu teď trochu předběhněme; tvůrčí a intelektuální poslání najde Chana, tehdy už s počeštěným jménem Hana Budínová, ve spolupráci s E. F. Burianem, který jí v roce 1936 nabídne místo ve svém Divadle D37. Jejího muže, sociologa, spisovatele a novináře, který si počeštil jméno na Stanislava Budína, komunisté ve stejném roce vyloučí ze strany. Na rozdíl od své ženy Hany však o svém životě významný osmašedesátník a signatář Charty 77 sepíše paměti.  

Čtěte také

Petr Vizina: Majitelé klíčů a rozhodnutí mlčet

Třetím ženským portrétem v knize, o které vyprávím, je příběh jediného dítěte manželů Budínových, dcery Rity. Narodí se roku 1931 v rumunských Jasech. Její život je stejně barvitý jako ten matčin, znovu si ale dovolme velký skok v čase; když dění po listopadu 89 v Československu prakticky začne určovat Občanské fórum, je to ekonomka a překladatelka Rita Klímová, kdo v plynné angličtině tlumočí světu, co říká Václav Havel. Přestože dosáhne významného postu velvyslankyně demokratického Československa ve Washingtonu, ani ona nezanechává své paměti.

Příběhy Věry, Chany a Rity vypráví v knize nazvané Ženy, které nechtěly mlčet, historička umění Milena Bartlová. Věra a Chana byly její babičky, Rita její matka. O ženách, které mají ve shromáždění mlčet, mluví v biblickém textu apoštol Pavel. Odsud se ty tři ženy, které nemlčely, dostaly do názvu knihy. Tři československé příběhy 20. století jsou stejně tak plné protikladů, jako postavení žen v náboženství, alespoň v těch kulturně blízkých.

Čtěte také

Petr Vizina: Naši vlastní Rusáci

Co by k té Pavlově mlčící ženě v Korintu řekly ženy ze stejných Písem, třeba vysvoboditelka národa Ester, válečnice Debora, nevěstka Raab? Co Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome, tři ženy u prázdného hrobu, kterým Hospodin jako prvním svěřuje tajemství vzkříšení? A je tu ještě jeden, moderní a politický ohled těch tří vyprávění. Dosud příběhy stranily po právu a pochopitelně obětem komunismu spíš než těm, kdo během stoleté historie strany nosili její rudou knížku. Opravdu je i o takových ženách lépe taktně pomlčet? Nebo jsme si zvykli na levé ucho neslyšet?