Petr Vizina: Majitelé klíčů a rozhodnutí mlčet

28. červen 2021

Z pamětí undergroundu za komunistických let mi utkvěla zdánlivě nepodstatná, ale podle všeho důležitá věc. Když se vás estébáci budou vyptávat, kde jste byli, co jste tam zažili a kdo další s vámi, řekněte: Byl jsem „ožralej jak slíva“ a nic si nepamatuju. Krátce, nic nevysvětlujte, zněly rady zkušenějších.

Vzpomněl jsem si na to vždy, když jsem četl svědectví o tom, jak estébáci dokázali člověka rozmluvit nejen výhrůžkami nebo pod nátlakem, ale taky lichocením, poukazem na rozumnost a úroveň. Podívejte, vy jste inteligentní člověk, nehodíte se k té bandě opilých a nevzdělaných vlasatců. Co kdybychom si promluvili jako rozumní lidé?

Čtěte také

Pravidlo nebavit se se služebníky zlé moci v nové době trochu zplanělo, začaly znít hlasy, že s těmi či jinými se slušný člověk nebaví. Přesto mi to původní poučení z undergroundu, totiž nenechat se manipulovat ani lichotkami a vlídnou tváří, pořád přijde silné. Představuju si, že sebejistému estébákovi třeba s právnickým titulem bylo trochu ponižující tvrdit, že jsem celý koncert po pivu prospal, a tudíž si nic nepamatuju.

Sám před sebou by se člověk asi cítil důstojněji v debatě, proč jsou třeba některé výrazy v písních The Plastic People of the Universe vulgární, ale nejsou sprosté, a jaký je mezi vulgaritou a sprostotou etymologický nebo významový rozdíl.  Pochopitelně, služebna StB nebyla pravým místem pro lingvistické kolokvium, ale někde vespod cítím taky vlastní snahu zachovat si dekorum, nebo spíš důstojnost. Opileckou apatií, přestože smyšlenou, utrpí citelnou ránu.

Čtěte také

Absence snahy působit za každou cenu dobře navenek je podle mě živé dědictví tuzemského undergroundu. Věříme v moc dialogu, v němž si obě strany vycházejí naproti. Přirovnání dneška ke komunistické minulosti jsou sice většinou nesoudná, ale zkusme z té situace u výslechu dovodit něco obecnějšího, co by snad platilo i dnes. Že totiž při rozhovoru je možná nejdůležitější, kdo má klíče od místnosti, kde se řeč vede. A že jsou situace, kdy jsou klíče důležitější než samotná rozprava. Myslím tím samozřejmě mocenské aspekty rozhovoru. V tom smyslu je pro mě dnešním undergroundem ten, kdo nevede řeči za každou cenu a upozorní na to, že je třeba přemýšlet o majitelích klíčů.

Britský ekonomický novinář Raj Patel, například, je spoluautorem knihy nazvané Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí. Těmi lacinými věcmi má na mysli přírodu, peníze, lidskou práci, péči, potraviny, energii a životy. Lácí se tu samozřejmě myslí cena, kterou práci nebo péči o druhé přisuzuje trh, nikoliv jejich skutečná hodnota. Samotný Patel má s tímto rozporem domácí zkušenost – rodiče absolventa Oxfordu a London School of Economics, migranti z Keni a Fidži, měli krámek na rohu ulice na předměstí Londýna.

Čtěte také

Patelovy dějiny ekonomiky mluví hlavně o majitelích klíčů, tedy o velkých ekonomických hráčích, kterým prospívá globalizace. Těch, kteří při hře tratí, je ovšem daleko víc, upozorňuje Patel, ale nejen na to: říká, že je zvykem vyprávět moderní dějiny právě z pozice silnějšího, který o světě rozhoduje, nikoliv z pozice, které se dříve říkalo „třetí svět“. Příběh tuzemského undergroundu ukazuje, že žádná mocenská převaha založená na nespravedlnosti netrvá navěky.

Hlasy z míst, které byly a možná stále jsou považovány za periférii, nechává zaznít taky současný papež. V posledních dvou encyklikách Laudato si a Fratelli tutti mluví z pozice těch, kterým dává bohatý svět o svém technickém a ekonomickém vylepšení vědět hlavně objemem skládky, na které je, obrazně řečeno, tento chudší zbytek světa nucený bydlet. Mluvit za ty, kdo svůj hlas nemají, nebo nejsou slyšet, má papež v popisu práce. Ač se někdy z církve, které předsedá, občas ozývá tesknění fundamentalistů po minulosti. I tady může být dávný underground stále inspirativní, při setkání s mnohomluvným fundamentalismem politického nebo náboženského střihu. Totiž  svou ochotou, nebo spíš rozhodnutím mlčet.

 

autor: Petr Vizina
Spustit audio