Petr Vizina: Ukaž mi člověka

Marná sláva, člověku se i po tak běžné hospodské průpovídce „to mi tedy ukaž!“ v době pandemie maličko zasteskne. Ukaž mi svého člověka. Uznávám, že to zní zvláštně; člověka přece máme před očima, co chtěl vlastně Teofil ukázat? Copak se kontury člověka postupně vyjevují, jako starobylé syrské chrámy za rozbřesku, jako fotka ve vývojce, nebo tvář přicházejícího z dálky?

Čtěte také

Petr Vizina: Sádlo a bábovky

A přece měl Theofil pravdu, člověk se ukazuje. Český matematik a filosof Jaroslav Peregrin nedávno vydal knihu nazvanou Člověk v zrcadle teorie her. Matematické vzorce vystihující lidské strategie jsou stránku od stránky stále složitější, přesto, jestli profesoru Peregrinovi dobře rozumím, se o člověku dá prohlásit, že je nejen homo economicus, tedy bytost maximalizující své ekonomické zisky, ale také homo politicus, tedy ke své seberealizaci potřebuje společnost a má proto vůči společnosti své závazky.

„Zdá se být empirickým faktem,“ píše profesor Peregrin, „že člověk se nechová jako homo economicus, že tu působí ještě nějaké jiné faktory než čistě instrumentální racionalita. Badatelé, kteří empirické výsledky hodnotí, většinou důvod spatřují v tom, že člověk má v sobě geneticky zakódované něco jako cit pro spravedlnost nebo smysl pro fair play,“ konstatuje matematik. Ukázalo se totiž, že člověk není tak snadno vypočitatelný, občas volí ve vlastní neprospěch a ve prospěch druhých.

Čtěte také

Petr Vizina: Otužilcova spartakiáda

Ukazuje se například, že zásadní důležitost pro naše soužití s ostatními má důvěra. Přitom čistě z hlediska instrumentální racionality se důvěra nezdá být tak docela zdůvodnitelná; člověk jistě získá víc, když něčí důvěru zneužije, než když mu ji oplatí. Jenže rozum zaměřený čistě na užitek není to jediné, čím se v životě řídíme, všímá si Peregrin. Třeba tím zmíněným citem pro spravedlnost a smyslem pro fair play.

Potom jsou tu velké příběhy, které se do vzorců dají zachytit obtížně, ale až se s profesorem Peregrinem potkám, zeptám se, jestli by to bylo možné. Třeba příběh Mistra z Nazareta, jak o něm svému příteli vyprávěl ve starověké Sýrii biskup Teofil. Ukaž mi člověka, který do lidí vkládá tolik důvěry, přestože ji tak často nedovedou dostát. Jeden z nejbližších dokonce na zakokrhání kohouta zradí svého přítele třikrát. Čistě ekonomicky nedává taková důvěra v člověka smysl. Z hlediska instrumentální racionality je dění na Golgotě ztráta, které se dalo vyhnout, ale Nazaretský necukl. Ukaž mi svého člověka, ukaž mi svého Boha. V tomto jedinečném, velikonočním případě je to totéž. Ejhle, člověk.