Petr Vizina: Zenový opat a kotě

1. říjen 2021

Opat zenového kláštera chodí po zahradě a ukazuje nám, kde vyrostou další stromy, keře a květiny, který kus stodoly nemá smysl zachovat a jak se dům určený k meditaci přibližuje svou podobou obdobným místům v Koreji nebo v Japonsku. Opat je dobře stavěný, usměvavý muž, na jednom prstu mu chybí článek, vyučil se totiž truhlářem, dřevěná veranda ve stylu buddhistických klášterů v Asii je dílo jeho rukou.

Jako přístavba k zemědělské usedlosti působí rudě natřená veranda přirozeně, takže tady, půl hodiny autem od Svitav, nevypadá nijak zvlášť exoticky, spíš nenápadně odkazuje kamsi za sebe. Podobně je na tom samotný opat, který se před lety nechal přemluvit, aby se stal ve vsi místním zastupitelem.

Čtěte také

Snad jedině když mluví o dlouhých jednáních zastupitelstva, kde jsou ve hře hlavně hospodářské polnosti v okolí vesnice, zmizí z jeho hlasu jemně jiskřivý tón, opat si chvílemi dokonce unaveně povzdechne. Tehdy jemně povzbudivou dikci přebírám já, vždyť povahu každého náboženského přesvědčení vyjeví právě takové praktické zkoušky, a co už je lepší příprava ke schůzování na obecním úřadě, než dlouhé hodiny meditace a praxe ze zenovými kong-any, tedy zdánlivě nelogickými výroky, které mají otevírat mysl.

Nezdá se, že by mé přesvědčení o prospěšnosti zenového opata v zastupitelstvu moravské obce udělalo na samotného opata zvláštní dojem. Řeč se stočí na zenové hádanky, kterými mistři zkouší žáky, zda jsou schopni opustit zaběhané koleje myšlení a představ, vyrazit vstříc dobrodružství bytí, které není ani trochu idylické a sentimentální.

Čtěte také

Traduje se dokonce v zenovém buddhismu jeden takový příběh, při němž si útlocitnější duše zakrývají hrůzou pootevřená ústa: mistr Nansen kdysi uložil svým žákům těžkou hádanku s tím, že když ji žáci nevyřeší, mistr přesekne rýčem kotě. Ten příběh se uvádí jako příklad, že otevřené myšlení vede mimo zavedené kategorie, včetně těch morálních. Jenomže jak k tomu přijde to kotě?

Že nejde o ukázku buddhistické krutosti, vyjde najevo, připomeneme-li si obdobný příběh, který je v genetickém vzorci naší vlastní, evropské kultury. Upozornil mě na něj samotný opat. Ta starověká historka je známá a většinou nás nešokuje, protože víme, jak dopadla. Představte si ale, že vidíte novorozeně a muže, jak se vztahuje po meči, aby kojence rozetnul vedví. Řeč je samozřejmě o židovském králi Šalamounovi. Dvěma ženám, které se přely o dítě, nabídl, že každá dostane spravedlivou půlku. Matka dítěte se své poloviny dítěte vzdá, i kdyby to znamenalo, že soud prohraje.

Čtěte také

Kolikrát jsme už řekli, nebo slyšeli totéž, co říkala nepravá matka před soudem: Buď bude po mém, nebo ať je raději konec. Buď my, nebo oni. Věřící proti nevěřícím, liberálové proti konzervativcům, Praha proti venkovu, vzdělaní proti nevzdělaným, mladí proti starým, chudí proti bohatým. Seknout rýčem nebo mečem, rozdělit realitu na části, se dá nekonečným množstvím způsobů.

Sedíme v kuchyni zenového centra, zenový opat má rád silné kafe, my ostatní si dáváme čaj. Nic důležitého z toho nevyvozujeme.

autor: Petr Vizina
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová