Petr Vizina: Fotky, které umějí naslouchat
Můj přítel Vojtěch už jako velmi mladý nastoupil na pozoruhodnou cestu.
Narozený zkraje 70. let, stihl změnu poměrů po devětaosmdesátém právě v nejlepším věku. Rozhodoval o svém životním programu ve chvíli, kdy padla železná opona.
Vojtěch se umí dívat a poslední léta často cestuje. Vojtěch fotí ženy a muže všech světových náboženství. Naposledy přivezl z Indie, kde se konala největší hinduistická pouť ke břehům řeky Gangy, tuhle fascinující podívanou: Tisíce a tisíce nahých, vousatých mužů, obílených popelem, řetězy z oranžových květů kolem ramen, jak se vzájemně objímají či vedou jeden druhého, jak cosi skandují, ve tváři zvláštní směs extáze, odhodlání a přece jejich tváře působí mírumilovně.
Petr Vizina: Letící rakev
Nejspíš o tom přeřeknutí taky víte. Moje kolegyně, reportérka Anna, řekla v přímém přenosu do televize, že nad Národním divadlem v 10 hodin a 50 minut přeletí rakev.
Nám Evropanům to náboženské vytržení nepřipomíná nic, snad kromě davových scén ve filmu Pán prstenů, je to život, jak jej nemáme šanci okusit, a při pohledu na ty Vojtovy fotky se ptám sám sebe, jestli mi to přijde škoda nebo ne.
Davové scény, křik a hluk, navíc těžko představitelná směsice vůní, pachu a smradu, vše kolem natěsno a na tělo, nejspíš nic, po čem by kdokoliv z nás nějak toužil, já tedy jistě ne. To jsou ty obyčejnější z Vojtových fotek hinduistického svátku. Přivezl ještě další, barevné až oči přecházejí. Jsou na nich indičtí translidé, ženy, které se narodily jako muži, v pohádkových sárí, pestře vyšňořené a vymalované jak u nás kraslice o Velikonocích. I tito lidé, zachyceni většinou jak tančí, jsou nově součástí obřího hinduistického rituálu na březích posvátné řeky.
Petr Vizina: Umělecký podfuk století
„Obraz se hned po prodeji sám zničil.“ Těžko najít zajímavější větu. Pochází z nedávné reportáže z londýnské aukční síně Sotheby's.
Fotky, o kterých vyprávím, jsou součástí Vojtěchova desetiletí trvajícího projektu, který on sám nazval TranSpiRituals. Cvakal spouští při náboženských poutích v Latinské Americe, fotil pravoslavné popy na východě Evropy, ortodoxní Židy v Izraeli, velikonoční průvody mužů v kápích v Andalusii, buddhistické mnichy na dálném Východě, modlící se stařenky na Ukrajině, ale i Tři krále v domově důchodců v Moravských Budějovicích.
Nevěř nikomu přes třicet a představ si, že by žádné náboženství nebylo, říkal a zpíval kdysi John Lennon a oba jeho výroky měly a mají ve světě, kde víra častěji lidi rozděluje, než spojuje, svůj smysl. Mimochodem, svět bez náboženských válek a konfliktů, si v písničce Imagine Lennon vysnil zhruba v té době, kdy se náš fotograf Vojtěch v Třebíči v Československu narodil.
Vojtěchovo „Imagine“ je nesené podobnou touhu po harmonii jako to Lennonovo, ale výsledek působí opačně. Čemu člověk věří je součást jeho důstojnosti, napadne jednoho, když se dívá do tváře lidem na Vojtěchových fotografiích.
Petr Vizina: Vládce si na klopu připnul písničkáře
Tvrdí se, že obraz už nadobro převzal moc nad slovy, ale myslím, že to tak není. Slovo má znovu navrch. Soudím i podle té nedávné situace, která vám jistě bude povědomá.
Aby bylo jasné – Vojtěch není postmodernista, fascinovaný rozmanitostí vnějšků náboženských rituálů, symbolů a forem, všech těch komží, sárí nebo kaftanů, které mají lidé na jeho fotkách na sobě, všech těch poutí, kostelů, mešit a svatyň. Vojtěch, prozraďme, je křesťan, který vzal svou víru vážně. Mohl se stát knězem a pro mě má jeho působení podobný efekt – smiřuje mě se světem, učí mě člověka obdivovat a ctít. Učí mě na svět hledět. Ne nadarmo se v jedné z nejstarších křesťanských tradic říká, že patření, tedy hledění na Boha, je nejvyšším stádiem lidské blaženosti.
Mám za to, že cvaknutí Vojtěchovy digitální kamery ke mně v 21. století mluví podobně jako vzkaz učeného Teofila z Antiochie z počátku našeho letopočtu:
„Řekneš-li: ‚Ukaž mi svého Boha,‘ odpovím ti: ‚Ukaž mi svého člověka, a já ti ukážu svého Boha.‘ Ukaž tedy, jsou-li tvé duchovní oči vidoucí, a zdali tvé srdce umí naslouchat.‘“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
