Petr Vizina: Barokní Psí vojáci

Zámek Valeč na Karlovarsku
Zámek Valeč na Karlovarsku

Existuje místo, kde chybějí Marnivost a Lstivost. To místo se jmenuje Valeč, přezdívá se mu „brána do Doupovských hor“, je na Karlovarsku.

Stojí tu barokní zámek, sloup Nejsvětější Trojice a stejně pojmenovaný barokní kostel. Když se blížíte k Valči, objeví se před vámi v zeleni kopců nejprve dvojice věží a kopule. Mám-li mluvit za sebe, ten pohled na baroko mě pokaždé vysvobodí z trápení.

Petr Vizina: Fotky, které umějí naslouchat

Hinduistická pouť ke břehům řeky Gangy

Můj přítel Vojtěch už jako velmi mladý nastoupil na pozoruhodnou cestu.

Cestou na kole z Prahy do Karlových Varů totiž klepu na tuto bránu Doupovska z posledních sil, ale naštěstí tu provozují v bývalé zámecké prádelně kavárnu. Peloton sesedne z kol, poručí si kofolu, kafe nebo tatranku. Silniční stroje a cyklistické dresy, inspirované italskými závodníky a značkami, tu vedou přes staletí tichý dialog s kostelem, který tu zkraje 18. století postavil architekt Giovanni Antonio Biano Rossa. A my tiše obdivujeme sochy Matyáše Bernarda Brauna ve zdejším parku.

Netušil jsem, že jde o kopie; originály se mají do Valče brzy vrátit. Potíž je, že čtyři původní sochy nemají repliku, mezi nimi socha zpodobňující Závist. Dalších sedm, například zmíněnou Marnivost a Lstivost, odvezli docela nedávno zloději. To místo je přesto úžasné a jsem sám proti sobě, když vám o něm říkám, ale ono už se o něm dobře ví, protože se tu každoročně pořádá hudební festival Povaleč, který znám zas z pohledu vystupujícího a soudím, že se do barokních zahrad pro svou citlivost a ohleduplnost hodí.

Petr Vizina: Letící rakev

Rakev s ostatky Luďka Munzara opouští historickou budovu Národního divadla

Nejspíš o tom přeřeknutí taky víte. Moje kolegyně, reportérka Anna, řekla v přímém přenosu do televize, že nad Národním divadlem v 10 hodin a 50 minut přeletí rakev.

Na tom festivalu už nevystoupí hudebník, který, troufnu si tvrdit, dobu, kdy Rossa navrhl zdejší kostel, a časy, kdy z Braunovy dílny vyšly zdejší sochy, mojí generaci zprostředkoval. Filipu Topolovi je v době, kdy pro svou kapelu Psí vojáci skládá padesátiminutovou skladbu nazvanou Baroko v Čechách na slova svého staršího bratra Jáchyma, teprve 16 let.

Co obdivujeme na baroku, je slyšet i v téhle syrové hudbě a textech dospívajících kluků. „Dobře rozeznám ďáblovy odlesky v příchylnosti stínů, není zkouška, kterou bych neprošel, moc nenávisti mne nemůže odvrátit od jistoty, s kterou očekávám tvé znamení,“ modlí se tu svou hudbou Topol a tajní nemají tuhle vertikálu, tenhle pohled k nebi, pod kontrolou. Přestože mají na věži malostranského chrámu svatého Mikuláše pozorovatelnu, odkud slídí estébák, barokním slovníkem spíš zrádce a stopař nepřítele.

Teplá krev a život pod nepoddajnou srstí, o kterých tu Topol zpívá, nepřestávají tepat ani dnes, pokud si desku pustíte. Připomene vám, kolik síly tehdy brali Topolové ze své barokem sycené obraznosti, metafor a alegorií; baroko bralo vážně lidské emoce, nevytěsnilo je, a právě proto není sentimentální.

Petr Vizina: Vládce si na klopu připnul písničkáře

Vladimir Putin předal Jaromíru Nohavicovi v Kremlu Puškinovu medaili

Tvrdí se, že obraz už nadobro převzal moc nad slovy, ale myslím, že to tak není. Slovo má znovu navrch. Soudím i podle té nedávné situace, která vám jistě bude povědomá.

Topolovské baroko je syrové, nesmlouvavé, čisté. Naopak u protivníků Psích vojáků, u tehdejší moci, se sentimentalita vodí za ruku s brutalitou, jak kdysi vtipně poznamenal maďarský nobelista Imre Kertész. Zní až neuvěřitelně, že ve stejném roce, kdy Psí vojáci Baroko v Čechách nahráli, bourala československé hitparády píseň dvou dospělých mužů nazvaná Holky z naší školky, šlágr plný zdrobnělin. A mezitím si estébáci  mladičkou kapelu za její Baroko v Čechách pěkně podali.

Je k neuvěření, že ty dva světy tehdy existovaly vedle sebe. Existují i dnes, připomenou mi vždy ty dvě věže a kopule baroka v české krajině. Připomene mi barokní deska Psích vojáků.