Ortel, Umělec v hladovění, Venkovský lékař a další povídky Franze Kafky na Vltavě

Mezi námi a texty Franze Kafky visí clona tisíců interpretací. Přešly už do kavárenských diskusí, učebnic i kulturního marketingu — a pouhé jejich množství v nás vyvolává sklon číst Kafku jako zvěstování, ne jako literaturu.

Germanista Jiří Stromšík píše, že na Kafkově způsobu vyprávění je na první pohled nápadné napětí mezi realističností detailu a ireálností celku. Realisticky založené postavy i prostředí vytvářejí v celku fantastický, až snově neskutečný obraz, odporující logice normálního myšlení a chování. Příčiny a původci akcí zůstávají neznámí, bez tváře, ale jisto je, že účinky těchto neznámých příčin a původců jsou zcela hmatatelné, že určují štěstí či neštěstí lidí — a všichni, vykonavatelé i postižení, se jim bez ptaní podřizují, ba vnitřně se s nimi ztotožňují. Model struktury s nepopsaným centrem je zřejmě součástí Kafkova způsobu myšlení a vnímání světa; najdeme jej totiž v zobrazování nejrůznějších námětů.

Nelze říci, že Kafka byl prorok, který „předpověděl“ koncentrační tábory, StB, devalvaci jedince a všechny možné slepé uličky moderního racionalismu — na to jsou jeho modely příliš obecné a mnohoznačné. Jako takové ale mají jednu přednost: zbystřují naši pozornost pro situace, v nichž takové jevy — ještě nerozpoznány — mohou vznikat, a to v monarchiích i republikách, mezi volnomyšlenkáři i konzervativci, mezi komunisty i demokraty. Kafkovy modely mohou být odhalující proto, že jsou tak neúplatně přesné a nestranné v zobrazení lidí, jací jsou, že neumožňují snadné a jednoznačné rozlišování na spravedlivé a nespravedlivé, na pachatele a oběti.

Děti na silnici, Návštěva na dole, První hoře

Prozaické miniatury ze sbírek Rozjímání, Venkovský lékař a Umělec v hladovění publikované za Kafkova života. V Dětech na silnici autor vykresluje vzrušený svět večerních klukovských výprav. V absurdní hříčce Návštěva na dole vypravěč vyjmenovává řadu „nejvyšších inženýrů“, kteří přišli do dolu vyměřovat nové štoly. A poslední – První hoře – je příběhem o soužení umělce na visuté hrazdě, umělce, pro kterého není hrazda jen nástrojem potřebným k jeho uměleckého výkonu ve varieté, ale místem, kde žije dnem i nocí.

Bratrovražda, Pasažér, Manželský pár

Wesse této noci už nedojde domů ke své manželce Julii, nedaleko jeho obchodu na něj v povídce Bratrovražda číhá se svým nožem krvelačný Schmar. V druhé črtě Pasažér je cestující v tramvaji ponořen do úvah nad nejistotou svého postavení v tomto světě i své rodině, když tu jeho pozornost upoutá dívka, která bude na příští zastávce vystupovat. Povídka Manželský pár patří k textům z Kafkovy pozůstalosti. V groteskním příběhu přichází obchodní zástupce do bytu pana K., aby mu nabídl zboží své firmy a navázal na dřívější úspěšné obchody. Návštěva ale není příliš vhodná. V bytě už sedí obchodní agent od konkurence, pan K. je starý a vážně nemocný a náhle onemocněl i jeho syn. Ale obchod je obchod.

Zpráva pro jistou Akademii

Pět let ho dělí od opičáctví, tedy od doby jeho bývalé existence než byl loveckou expedicí Hagenbeck odchycen na Zlatém pobřeží. Šimpanz připoutaný k bedně v podpalubí parníku směřujícímu do Hamburku nemá totiž jiné východisko, jak zpátky získat svobodu než stát se člověkem. Sžíravě ironická povídka ze sbírky Venkovský lékař.

Vesnický učitel

Poblíž jedné malé vesnice byl před lety zpozorován obří krtek. Místní učitel zasvětil tomuto objevu svůj život, za své bádání ale sklidil jen posměch. Vypravěče, obchodníka z města, se tato křivda hluboce dotýká a považuje za svou povinnost se učitele zastat. Toho ale zdá se není možné dosáhnout, všechno upřímné snažení o pomoc se obrací v opak. Absurdní povídka z autorovy pozůstalosti.

Vábení na vesnici

Díky neposlušnému Maxi Brodovi, který odmítl dodržet přání svého přítele ze závěti a nespálil velkou část Kafkovi pozůstalosti, podařilo se zachovat i fragment prózy Vábení na vesnici. Autor ji začal psát v roce 1914, ale nedokončil ji. Germanista Eduard Goldstücker připomíná, že se jedná o první náčrt toho, co autor potom o osm let později rozvinul v románu Zámek. Vypravěč hledá nocleh v zapadlé vesnici, atmosféra příběhu je zešeřelá, napjatá a podmanivá.

Ortel

Slavná Kafkova povídka vznikla za jedinou noc: mezi jedenáctou hodinou večerní dne 22. září 1912 a šestou hodinou ranní dne následujícího. Nezrodil se však žádný odbytý text – Ortel patří k nejlepším povídkám světové literatury. Autor si po jejím dopsání zapsal do deníku tato slova: „Jedině takhle se dá psát, jedině takto v jednom tahu, s takovým naprostým rozevřením těla a duše.“ Veřejné předčítání Ortelu se uskutečnilo 4. prosince 1912 na literárním večeru Herderova spolku. Začátkem června 1913 text vyšel v ročence Arkadia, jejímž editorem byl Max Brod. Knižně pak poprvé roku 1916.

Umělec v hladovění

V povídce z roku 1922 Kafka s krutou sebeironií analyzuje smysl a hodnotu umění a umělecké existence, zevrubně popisuje výkon a účinek příslušného „umění“, avšak nic se nedozvíme o jeho podstatě. Vypravěč naopak zdůrazňuje groteskní nepoměr mezi osudovým účinkem a nicotností příčiny: „Umělec“ v hladovění před smrtí přiznává, že jeho produkce nebyla žádným uměním: hladověl, protože nemohl najít pokrm, který by mu chutnal. V povídce (jako v celém Kafkově díle) je zřetelně vyjádřena šokující možnost, že ono centrum všeho konání je skutečně prázdné. To ovšem znamená, že lidé přijímají role nadřízených a podřízených, soudců a obžalovaných, ba katů a obětí nebo třeba umělců ve jménu neexistujícího zákona nebo moci. Vypravěč tak navozuje děsivé pomyšlení, že ono všemocné centrum existuje jen ve fantazii postav, že je jejich výmyslem: oni sami si vymysleli zdroj svého vlastního utrpení, nesvobody, záhuby. Kafka netvrdí, že tomu tak určitě je, ale dělá všechno pro to, aby takovou možnost čtenáři vsugeroval.

Malá paní

V červenci roku 1923 v Müritzu u Baltského moře poznal Franz Kafka Doru Diamantovou, sionistku, která v Kafkovi oživila přání usadit se v Palestině. Od září do března s ní žil v Berlíně v poněkud stísněných poměrech, několikrát se stěhovali. V jednom z bytů ho zaujala svou existencí a životní energií maličká bytná. Kafka v povídce Malá paní pozoruje toto stvoření, uvažuje o jejím vnitřním světě a rozvíjí detailní hru možných vztahů a reakcí. Humorné líčení není nikterak komentováno a autor jím patrně především bavil sám sebe.

Venkovský lékař

Podivínský venkovský lékař popisuje s bezdechou naléhavostí noční návštěvu u nemocného chlapce, k jehož loži ho dopravili „nadpozemští koně“. Doktor zaujatý vlastními myšlenkami zpočátku nezjistí příčinu chlapcovy nemoci. A i když ji posléze přece jenom objeví, vesničané ho potupí a starý doktor je odsouzen k bloudění a nekonečnému návratu v mrazivé noci.

Povídka, kterou Franz Kafka napsal v roce 1918, vyšla ve stejnojmenné sbírce ještě za jeho života. Stejně jako v Kafkových dalších prózách i zde se rozeznívá pro něj typické téma odcizení a marnosti, ale také se tu objevují prvky absurdního humoru.

Zpěvačka Josefína aneb Myší národ

Kdo ji neslyšel, neví, jaká je síla ve zpěvu. Nenajde se nikdo, koho její zpěv nestrhne. V čem ale spočívá ona mocná působivost. Je to jejím zpěvem? A vůbec – je to zpěv, co Josefína vyluzuje, není to jen pištění? Povídka ze souboru Umělec v hladovění.

Blumfeld, starší mládenec

Blumfeld je postarší muž, který pracuje jako úředník v továrně na prádlo. Žije si poměrně spokojeně v malém bytě v šestém poschodí. Jediné, co v životě postrádá je mít nějakého průvodce. Zvažuje koupi psa, ale nakonec nápad zavrhne. Vadí mu špína a nejen to, pes by mohl být nemocný a Blumfeld hledá průvodce, ne někoho, kdo by na něm byl závislý a o koho by se musel starat. Ke svému velkému překvapení jednou po návratu z práce najde ve svém bytě dva skákající bílo modré míčky. Od té chvíle všude nešťastného Blumfelda provázejí a nemůže se jich zbavit... Povídka z roku 1915 z pozůstalosti Franze Kafky.

Ponořen do noci

Pásmo sedmi drobných textů volně spojuje motiv noci. Tento čas je jako stvořený pro výstupy vnitřních démonů, pochybností a nejistot. V noci více než jindy na člověka dotírá zima, samota, úzkost a jiná trápení. Je to čas, který patří šejdířům, zločincům a strašidlům.

Výběr zahrnuje čtyři texty ze sbírky Rozjímání, vydané ještě za Kafkova života v roce 1913. Jsou to prózy Odhalení šejdíře, nám už známý text Pasažér, Trápení a Ti, kdo běží kolem. Na tyto prózy, které Eduard Goldstücker charakterizuje jako „úvahy anebo vidění osamělého člověka“ se nevztahovalo autorovo kategorické poslední přání. Zbylé tři (V noci, Jezdec na uhláku, O podobenstvích) bychom ale dnes mohli do našeho výboru těžko zařadit, kdyby Kafkův přítel Max Brod jeho texty z pozůstalosti opravdu spálil...