O lidech rozjásaných
Párkrát jsem si všiml, že se v mém okolí nacházejí lidé, kteří mě zaskakují projevy a návaly spontánně vyjadřované radosti, radostného překvapení a výtrysky rozjaření, vyjadřované po anglicku, přesněji řečeno po způsobu anglosaských psů, volajíce „wow“!
Poněkud mě vyvádějí z konceptu! Mě, člověka starosvětského! Člověka nepostmoderního, nepostfaktického, nepostpravdivého, tvrdošíjně dřepícího ve 20. století a na všechny podněty postmoderny zarputile opakujícího slova básníka Miroslava Holuba, „Epigone, to už tady jednou bylo!“
Dodnes, pokud se chci vyjádřit rozjařeně, zvolám po starosvětsku „ty vole“ anebo „ty brďo!“, pochopitelně s náležitou intonací „tyíí vole!“ nebo „tyíí brďo!“. Nechápu, proč bych měl, a se mnou má čeština si měla po anglicku zaštěkat, když i mí psi … a máme tři, tudíž v duchu starých Římanů, tvoří smečku … způsobně volají na sousedy, po schodech hlučně sbíhající, „haf,haf!“.
Nechtěl bych ale být podezříván, ač člověk starosvětský, ze staromilství. Chápu, že bych se měl nějak tak vyjadřovat, pokud chci být vnímán, a já jako takový být vnímán chci, jako člověk v tom nejglobálnějším slova smyslu. Jako člověk světu otevřený. Naši českou kotlinku vymezenou několika ne příliš vysokými horskými hřebeny, za jasného slunečního svitu ze středu Čech snadno z kdekteré vyvýšeninky v okolí Prahy přehlédnutelnou, nepovažuji za pupek světa. Ani za jeho protiklad. Pouze za jeho nedílnou součást, kde ani nic nezačíná, ani nic nekončí, jen pokračuje a rozvíjí se.
Vadí mi pouze, že mnozí lidé anglosaským poštěkáváním „wow“ nedávají pouze najevo svoji rozjařenost a bujarost. Jejich rozjařenost a bujarost je jaksi jiná. Vyšší kvality! Globálněji pojímaná! Cizokrajně povznesená! Moje upocené „ty, vole!“ či „ty, brďo“ má za to nádech kulturní zaostalosti. Dokonce jakéhosi buranství a zápecnictví. Navíc „vole“ se neříká a „brďo“ je nanejvýš tak na jedno brdo.
Že by z mé strany šlo přece jen o kyselé hrozny? Zvolat „wow“ jako projev radostného údivu se volající samozřejmě řadí mezi lepší společnost, znalou, co frčí. S volem tu neuspěju. Volající mě nadto právě praží útrpným pohledem. Věci přece nefrčí. Jsou „in“ anebo jsou „cool“.
„Ty, vole“ a „ty, brďo“ vykukuje z nezanedbanější putyky, kde se, ač je to zakázáno, není to přece „cool“, stále kouří, a elektronická evidence tržeb, výdobytek rozvinutého kapitalismu, patří mezi sprostá slova.
Dobře tedy: „WOW!“
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Povídky z edice Život kolem nás. Prózy Mandlera, Dvořáka, Holuba, Pekárka, Trefulky a Mináče
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.