Petr Beneš: Jak se dívat na hada

Hilský, který celý Miltonův epos skvěle převedl do moderní češtiny, uvádí v poznámkách, že v jiných tradicích má had mnohem lepší pověst; třeba Keltové jej prý pokládali za léčitele, což není daleko od antické tradice hada Aeskulapova.

Čtěte také

Petr Beneš: Vzpomínky až příliš známé

Připisovat zvířatům lidské vlastnosti je samozřejmě krajně nespravedlivé. Takový vlk je na tom ještě hůř než had a myslím, že v diskusích o jeho krvelačnosti více než politováníhodné škody, které občas způsobí, hraje roli právě jeho kádrový profil z pohádek. Bez té špatné pověsti bychom možná byli schopni o problémech lidí s vlky a vlků s lidmi uvažovat věcněji, a tedy s větším přínosem.

Předsudky ovlivňující vnímání vlků či hadů vycházejí z nejhlubších vrstev kulturního podvědomí, jak je zachyceno např. ve folklórních textech. V případě vlků určitě i ze zkušeností hladových zim, tradováním náramně zveličených.

Čtěte také

Petr Beneš: O mrtvých jen dobře

V případě hada pak jde ale téměř výhradně o nábožensky a kulturně prostředkované vnímání: v našem prostoru totiž hadi nikdy výraznější nebezpečí nepředstavovali. Patřím k těm, kterým se spíše líbí. A užovku klikatící se se vztyčenou hlavičkou v řece či rybníku mám vysloveně rád.

Přesto mnou při spatření hada projede lehké mrazení. Když jsme jako malí s babičkou chodili na maliny, měli jsme přikázáno dupat či tlouci klacky do země, abychom hady zaplašili. Vzbuzovali v nás tedy i jakési válečnické sklony. Zahnat z prahu domu udiveného skokana bylo směšné, zahnat hada bylo důkazem statečnosti. Dnes vím, že i atavistického pudu vyhnout se setkání s něčím nepříjemným a ohrožujícím. Vyhnat to ze svého prostředí, dřív než by setkání mohlo nastat; přičemž absencí reálného setkání se strach jen zvyšoval.

Čtěte také

Petr Beneš: Agnieszka a Franz

Navíc ne všechny druhy hadů mají stejnou pověst, a tak jsme se od dětství učili rozlišovat tvory na horší (zmije) a lepší (užovky a zejména slepýši, k jejichž shovívavému přijetí vedlo vědění, nikoli vidění, že hady vlastně nejsou).

Je tedy vůbec možné dívat se na hada bez všech těchto předcházejících a přejatých interpretací? Fenomenologie by nám snad poradila jednoduše nechat hada vystoupit, přijít, tedy spíše připlazit se – a uzávorkovat vše, co o něm vím: sledovat jeho ladný pohyb, elegantní smyčku pružného těla, barvy podobné zemi nebo větvím a listům stromů, ale zároveň od nich odlišné jiným stupněm života.

A potom vnímat i sebe, vlastně současně jeho i sebe, sebe před ním: svůj strach, aniž bych jej hodnotil a věnoval se mu, svůj údiv, aniž bych jej zbrkle vyjádřil, pocity svého těla.

Čtěte také

Petr Beneš: O vlídných jezerech

Postupně vnímat kontext, ten hadův: louku, z níž vylezl na cestu, prach, písek, stín stromu vrhaný stromem na jeho tělo …; i ten můj: cestu, nohy, kterými na ní stojím, vítr, který z lesa dýchá na moje čelo, les, nejprve jednotlivé stromy, pak celý, pokračování cesty, horizont, pro hada i mě odlišný, ale nakonec přece nějak společný.

Vím, had by se mezitím stokrát odplazil, mé soustředění by narušilo nespočet jiných myšlenek, v neposlední řadě právě ty o „lstivém plazu“ z pohádek. Jenže tento experiment si mohu i představit a myslet. Předsudkům nejsem prostě vydán na milost a nemilost. Mohu s nimi pracovat. Jistě, přijde okamžik, kdy budu muset reagovat rychle. Třeba když se k hadovi na cestě bude blížit auto.

Čtěte také

Petr Beneš: Radikální něha

Pokud jsem hluboce zakořeněné předsudky ani jednou nevystavil kritice, asi má had smůlu. Podobně jako romské dítě v hořícím domě nebo nemocný migrant mezi hranicemi dvou států. Jsou dvě cesty, na nichž mohu své předsudky korigovat, nebo je aspoň rozpoznat: zkušenost (dívat se kolem sebe) a myšlení (nereprodukovat hotová přesvědčení, ale umět s nimi pracovat). Obojí pak spojuje účastná láska.