Pavla Horáková: Uznání území a svrchovanosti

Uvedl v něm, že univerzita se rozkládá na tradičních teritoriích Odžibvejů, Ajovů, Kikapúů, Menominiů, Majamiů, Mizuriů, Omahů, Osedžů, Otů, Ottawů, Ponků, Potawotomiů, Liščích Indiánů, Dakotů, Lakotů, Kamenných Indiánů, Siouxů, Sáhnišů a Vinnebagů a že čtyři z těchto kmenů ve státě Iowa stále žijí a prospívají a univerzita je ctí.

Čtěte také

Pavla Horáková: Oaklandská antologie

Výčet byl ve skutečnosti mnohem delší, protože jména kmenů zazněla v různých, někdy až trojích jazykových verzích.

„Jakožto akademická instituce máme povinnost ctít svrchovanost a tradiční území těchto kmenových národů,“ pokračoval text. „Jsme si vědomi toho, že jejich vysídlení a postupné vyvlastňování umožnily rozvoj naší instituce od roku 1847.“

Připomenut byl závazek univerzity pěstovat rozmanitost, rovnost a inkluzi, budovat vztahy s domorodými národy prostřednictvím stipendií, partnerství, komunitních služeb a podpory studentů jakožto vyjádření zájmu o minulost, současnost, ale i budoucnost původních národů.

Čtěte také

Pavla Horáková: Řeka Iowa si teče líně

Když jsem tento povinný text slyšela potřetí a počtvrté, bylo to už trochu únavné, ale zároveň mi to připomínalo, že mírné nepohodlí posluchačů je nesrovnatelné se strádáním, které evropští kolonizátoři způsobili původním americkým národům.

Podobná oficiální prohlášení vydaly i jiné univerzity a instituce jakož i města ve Spojených státech a především v Kanadě. Takovéto, alespoň symbolické uznání, že náš prospěch nastal na úkor někoho jiného, mi přijde zcela na místě a od institucí v sebevědomé rozvinuté civilizaci bych nečekala nic míň.

Trend současné americké administrativy je však přesně protikladný. Staronový prezident hned první den v úřadu zrušil deset let staré rozhodnutí vrátit nejvyšší hoře Severní Ameriky původní kojunonské jméno Denali, o něž aljašská vláda usilovala už od roku 1975. Jméno 25. prezidenta Spojených států McKinleyho, které hora úředně nesla od roku 1917, má být uctěním americké velikosti a výrazem vlastenectví.

Čtěte také

Pavla Horáková: Objevování Ameriky

Čechové také nejsou první a pravděpodobně ani poslední národ, který si nárokuje současné území České republiky. Přimělo mě to k zamyšlení nad tím, jaká etnika, kmeny a národy vyhubili, vyhnali, podrobili nebo asimilovali naši předkové.

A zda by nebylo na místě uznat všechny slovanské kmeny, jež Čechové spolkli, i všechny Bóje, Volky-Tektoságy, Markomany, Kvády a další, kteří českou kotlinu a moravské úvaly obývali před nimi, jejichž hmotnou kulturu nacházíme pod zemí, ale nikdy už se nedozvíme jejich jména.

To srovnání patrně není na místě, protože na rozdíl od Ameriky, kde jde stále o nedávnou minulost, jsou naše dějiny kolonizace příliš vzdálené. Ale vzápětí mě zejména v souvislosti s univerzitami napadla přiléhavější analogie než z dob stěhování národů.

Čtěte také

Pavla Horáková: Dismančetem navždy

Stačí zůstat v Praze: kolik vysokoškolských budov patřilo pražské německé univerzitě nebo pražské německé technice? A co třeba hlavní budova Filozofické fakulty, která stojí na území pražského Židovského Města?

Minulost se nedá odestát, mnohé skutky nelze odčinit. Ale nezavírat před minulostí oči a uvědomovat si její vztah k přítomnosti je známkou vyspělosti civilizace a kultury. Přestože mi prohlášení iowské univerzity tehdy před čtyřmi lety přišlo jaksi nucené a formální, mnohokrát jsem si na ně od té doby vzpomněla. A v souvislosti se současným vývojem světa na ně myslím čím dál častěji.