Nina Rutová: Vzpomínky na Velikonoce

Slavil svůj svátek o Velikonocích, ale protože patřil vyznáním k řeckým komunistům, své jmeniny on ani nikdo jiný z rodiny nespojoval s krvavou obětí, judaismem, křesťanstvím ani s islámem.

Čtěte také

Nina Rutová: Moje Řecko v horách

Přesto si pamatuji z dětství velikonoční svátky spjaté s venkovním opékáním jehněte a grilováním naložených jehněčích vnitřností napíchnutých na kovovou špejli a omotaných vypraným střívkem – kukureci. Můj otec nevěděl, co se o pesachovém beránkovi píše v Bibli v knize Exodus. „Nebude z něho jíst žádný cizinec. (…) Přistěhovalec ani nádeník jej jíst nebude…“ My jsme jedli a bylo to dobré.

Pochutnali jsme si všichni a byl to pro mne mnohem přijatelnější způsob slavení, než šmigrust – což se na severní Moravě pojí se zvykem chlapců i chlapů zbít v pondělí děvčata i zralé ženy jalovcem, dostat za to barevné vejce a opít se při tom do němoty. I když šly naše rodinné velikonoční oslavy mimo jejich náboženský obsah, radost z nedělní řecké rodinné sešlosti kolem venkovního grilování a trauma z velikonočních pondělků na severní Moravě zůstávají ve mně dodnes.

Čtěte také

Petr Beneš: Dva počátky Velikonoc

Letos jsem navštívila své příbuzné v Athénách uprostřed pašijového týdne, mohla jsem se tedy v sobotu účastnit s tetou Annou nejdůležitějšího svátku pravoslaví –  půlnočního obřadu vzkříšení. Teta Anna je rodačkou z jihomoravských Vnorov, a co se provdala za komunistu Christose, ač křtěná i biřmovaná, v kostele od svatby nebyla. Christos letos zemřel. Pesachový týden se letošního roku shodoval s katolickými i pravoslavnými Velikonocemi. Šly jsme do kostela, trochu ze vzdoru, a trochu na památku Christose i Paschalise.

Malý kostelík uprostřed čtvrti se naplnil svátečně naladěnými a oblečenými lidmi všeho věku. Tuto část města kromě Řeků obývají utečenci z muslimských zemí. Cestou jsme si u „Araba“ koupili svíčku zvanou lampáda s papírovým límcem na odkapávání vosku. Muslimské děti již spaly, vůči křesťanskému svátku podobně imunní, jako jsem byla v dětství i já. Obřad prázdného hrobu končil vyzváněním všech athénských zvonů. Ale – jakoby to v dnešní pomatené době bůhvíproč nestačilo, končil svátek zmrtvýchvstání ohňostrojem. Snad aby z toho něco měli i spící? Nevěřící? Zvířata? Za mne atrakce srovnatelná s pondělním mlácením děvčat jalovcem.

Čtěte také

Martin Bedřich: Velikonoce, svátky jara

Na čem se v Řecku shodnou lidé pravoslavného vyznání s komunistickými navrátilci z Čech i s tetou Annou katolické víry a domestikovanými muslimy je pozdrav, kterým se tu zdraví dalších 40 dní: Christos anesti – Kristus vstal z mrtvých, a na to se odpovídá Alithos Anesti – Opravdu vstal z mrtvých. Bodejť by z toho randálu všech petard nevstal, myslí si muslimské děti a dál vnímají význam toho pozdravu asi tak, jako já vnímala v dětství jména Paschalis nebo Christos – byla to jen jména mých trochu exotických příbuzných.

Ale to ještě není konec mé úvahy. Víte, co je zvláštní? Svátek oběti – Kurban bayramı je i muslimský důležitý svátek. Připomíná Ibrahimovu ochotu obětovat svého syna Ismaela. Ibrahim na důkaz naprosté oddanosti Bohu a víry v jeho plány souhlasí. Když Bůh viděl Ibrahimovu věrnost, dovolil, aby Ismael zůstal naživu, a místo něj bylo obětováno zvíře. I muslimové patří mezi abrahámovská náboženství, i beránek, kterého jsme každé Velikonoce opékali na zahradě ve Frýdku-Místku, tedy představoval náhradu za lidskou oběť. Byli jsme a stále jsme božím stádem, které vede Hospodin, ať už jsme či nejsme komunisté, židé, křesťané, muslimové.

Akorát nevím, jak si vyložit ty petardy?