Martin Bedřich: Velikonoce, svátky jara

V zásadě proč ne. Vlastně bych moc rád viděl skutečné svátky jara, neošizené, pořádné. Žádné hledání celofánových zajíčků a kindervajíček po křovích. Ani žádné rázovité chození na pomlázku s pokřiky „Buchy, buchy, bum, dejte vodku nebo rum“.

Čtěte také

Martin Bedřich: Zvědavost

Myslím oslavy, které vezmou jaro vážně, se vším, co to znamená. Zázrak prvních květů deroucích se ze zdánlivě mrtvé země, neskutečně jemných a křehkých zelených lístků na jinak holých větvích, extatický zpět ptáků, když se jen trochu oteplí, který až vhání slzy do očí, bzukot čmeláků. Je na místě toto vše uctívat, tu nesamozřejmost obnovovaného života a řádu přírody. Myslím na Botticelliho Jaro, obraz tak zprofanovaný, a přitom stále jeden z nejzáhadnějších v evropském umění: neoplatonskou oslavu lásky a života, obnovy přírody, mystéria jara, na Venuši zobrazenou tak trochu jako Panna Maria se svatozáří z myrtového keře.

Nebo na všechny tajemné „zelené muže“, roztodivné hlavy zdobící středověké a renesanční katedrály, kláštery a domy, jimž z úst vyrůstá olistěná větévka, symbol jarní obnovy přírody, nespoutanosti lesa jako protikladu k civilizaci, divokosti, té tak trochu jiné nesmrtelnosti. Ale připomenout si může člověk i cokoli jiného. Třeba skvělý mysteriózní film Rituál, kde v závěru filmu hoří jako jarní oběť za dobrou úrodu obří rákosový panák plný naříkajících zvířat a jednoho nezvaného cizince.

Čtěte také

Martin Bedřich: O popudlivosti

Není důvod myslet si, že by oslava jara měla být nějaká idylka. Jde přece o život! Někdo ho pracně dává a někdo by za něj měl platit. Víc než kdy jindy si uvědomujeme, že ani my neporučíme větru a dešti, a jestli od přírody ještě něco v budoucnu chceme, budeme si to muset vyprosit, zasloužit, odpracovat, zkrátka nějak odčinit, ne jen natáhnout ruku a vzít si to.

Otvírám staré ročníky českého etnografického časopisu z konce 19. století Český lid, kde v souvislosti s Velikonoci například čtu: „Do Velikého pátku má se všechen hnůj rozkydati, kolik kopenců na poli zbude do té doby nerozkydaných, tolik lidí ten rok zemře.“ To zní fér – ať se lidé o pole, které je celý rok živí, pěkně starají a ručí za to svými životy. Nebo jiná: „Kousek svěceného vejce, mazance a vína donese hospodář na velikou neděli na zahradu, pole a do studně, aby stromy hojně ovoce měly, pole dalo hojnou sklizeň a studně měla vždy dobrou vodu.“ Myslím, že kdyby lidé brali svátky jara takto vážně, všem by to prospělo. A bylo by pak na místě i to státní volno.

Čtěte také

Martin Bedřich: O světle

Je potom vtipná představa, že až by to po mnoha generacích lidi zase začalo štvát, objevila by se taková provokativní novátorská tendence tvrdit, že Velikonoce vůbec nejsou vyprázdněné a nesrozumitelné svátky jara, ale ve skutečnosti je to připomínka smrti a zmrtvýchvstání nějakého Ježíše. Lidé by pak třeba začali opouštět tradiční domácí zvyklosti (hlásané i konzervativními politickými stranami), jako je například trojí mlácení cepem do pole, aby se odehnali krtci, a místo toho by je zajímalo, jak že to je opravdu s těmi pašijemi. Anebo ne! Ať jdou raději obě tradice pěkně spolu, zajíček vedle krucifixu. Ono to přece jen nakonec pořád nějak funguje.