Nina Rutová: Moje Řecko v horách

Nic nemohlo být v roce našeho vítězného února pro řecké děti tak špatné jako bomby, které padaly na jejich domovy, nic nemohlo být tak zjevné jako bratrovražedná válka.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Felice, Franz e la città dell'amore

Po čase přijeli za dětmi i jejich rodiče, pomoci červeného kříže se rodiny zcelily a nastěhovaly se do domů po čerstvě vysídlených Němcích. Můj otec si nevzal Řekyni, ale Moravanku Alenku z Frýdku-Místku. Byli jsme dlouho v třicetitisícovém městě spolu s jajakou (babičkou) a papusem (dědou) jediná řecká rodina.

Tátovi se stýskalo po soukmenovcích, a tak jsme jezdívali do Horního údolí u Zlatých Hor – bývalých Sudet. Jelikož tam všichni mluvili řecky, vařili řecká jídla a večer se tátovy sestřenice vyparádily do barevných řeckých svetříků a chodily na řecké zábavy, jako dítě jsem si myslela, že jezdím do Řecka.

Čtěte také

Adam Borzič: Duše léta

Nepřejte si vědět, jaké bylo mé zklamání, když jsem poprvé přijela do otcovy vlasti, kde pražilo slunce a nebylo kam se před ním schovat, kde místo Aristotela, Platóna a řeckých bohů seděli v tavernách podivní bezzubí chlapi, pohvizdovali na mne a jejich ženy trávily čas v domácnosti nebo nanejvýš u sousedky či u příbuzné. Uklidnila jsem se, až když jsme konečně dojeli na sever, do zalesněné horské vesnice, odkud jsou moře a tihle Řekové v nedohlednu.

Poprvé jsem ve svých sedmnácti letech viděla, odkud jsem a kam asi patřím. (Jako dítě uprchlíka, který celý život touží po tom, aby se jednoho dne vrátil do své země, totiž nemáte jistotu, že máte domov v zemi, která poskytla tátovi – utečenci dočasný azyl.) Naše opuštěná vesnice se jmenuje Kotyli. Kamenné domy stály před padesáti lety ještě hrdě – stejně jako hory kolem.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Váleční veteráni

Před 25 lety je však místní začali rozebírat a postavili si novou Kotyli o něco blíže civilizaci. Letos, po dalších 25 letech už na místě naší vesnice stojí hrdě jen kostel. Když jsem dala na facebook fotografii kamenných obrysů domu za kostelem, ozvalo se mnoho příbuzných, kteří pod fotografii připsali: to je náš dům. Diskusní vlákno ukončil druhý bratranec z babiččiny strany slovy, že dnes by tam musel stát panelák, abychom se všichni vešli. Je to tak. Napočítala jsem nás kolem sedmdesáti sedmi. Jsem ráda, že panelák tam nestojí. Trosky po největším domě ve vesnici ale taky zabolí.

Letos na jaře mne do hor vzal můj nejstarší bratranec Rizos, syn nejstaršího tátova bratra, který z občanské války neutekl. Byl tenkrát zajat vládními, královskými vojsky a mučen. Když se vrátil z vězení, pět bratrů, sestra i otec s matkou byli pryč – neznámo kde. Z celé rodiny zůstal v Řecku 30 let jediný.

Čtěte také

Daniel Raus: Vitráž

Jeho synovi – mému nejstaršímu bratranci Rizosovi je už přes sedmdesát let, má vypravěčský dar a uchovává rodinnou paměť. Vypráví mi, jak můj táta šel tři dny do vedlejší vesnice v horách, aby tam na zádech přinesl, co jeho máma, moje babička přes zimu utkala a odtamtud donesl zpátky domů výměnou mouku.

Ne neměl půlkilový stan a třicetidekový spacák, cesta nebyla značena, šel podle slunce, hvězd a intuice. S nákladem tam a s jiným zase zpátky. Bylo mu třináct a v lesích byli medvědi tenkrát stejně, jako tam žijí dodnes. Nevím, zda se medvědi vyskytovali i v Horním údolí, každopádně vlci a medvědi hráli roli skoro v každé pohádce, kterou mi vyprávěl děda Nikos – a tak v mé vzpomínce dodnes žijí i v Horním údolí u Zlatých hor.

Čtěte také

Pavla Horáková: Kam šlápne vojenská bota

Nejstarší bratranec má čerstvě po operaci srdce a tak letos zůstal u auta a šla jsem zbytek cesty (asi dva kilometry) sama. Aby byl klidný a věděl, že jsem došla do cíle, měla jsem po příchodu zazvonit na kostelní zvon. Byl to dobrý nápad. Až v Athénách se mí příbuzní z mobilních telefonů dověděli, že na zvony mi odpověděl medvěd.

Ráda bych se tam vrátila zas za rok i se svými dětmi a vnoučaty. Na tolik dní, které budeme potřebovat, abychom odněkud došli pěšky do rodné vesnice mého otce, rozezněli v ní kostelní zvony zvané kambánes – a vrátili se do Horního údolí, do Řecka mého dětství, kde na hřbitovních náhrobcích převažují jména i příjmení německá a řecká.