Martin Nawrath: Tanec bez duše

20. listopad 2018
03261900.jpeg

Začalo to nevinně, ba krásně. S dcerou jsme si zašli na venkovní divadélko pro děti.

Bylo vtipné, veselé, moudré, lehce naučné, ale srozumitelné. Liboval jsem si nad dobře vybraným programem. Lehký náznak nervozity jsem pociťoval jen v těch částech představení, kdy si divadelníci zvali děti na pódium k nějaké drobné výpomoci, v dobré víře vtáhnout je do hry.

Děti měly pochopitelně zájem, … skoro všechny. Možná ještě větší zájem na tom, aby se děti dostaly na pódium, měli pak jejich rodiče. Začali se během představení lehce k pódiu přibližovat i se svými ratolestmi a fotoaparáty. Chtěli být lépe viděni a mít to blíž. Nenápadné obkličování pódia bylo jen předzvěstí věcí příštích. Začalo se totiž soutěžit.

Martin Nawrath: Magicae ludum (Kouzelná hra)

Klášter premonstrátů s kostelem Narození Panny Marie

Když vyjdete v Želivě do kopce k jedné z mnoha místních kapliček, otevře se vám výhled na celou obec, včetně překrásného premonstrátského kláštera a také části fotbalového hřiště.

Děti soutěže milují, zvláště pak vidí-li dostatečně jasně, co všechno se nabízí za odměnu. Začnou vykonávat takřka cokoliv, co se jim řekne. V tomto případě tancovaly. A my rodiče s nimi. Mám hudbu i tanec rád, dcera taky. Přímo to milujeme. A tak jsme zůstali.

Tancovali jsme a já si stále více uvědomoval, že část mé pozornosti se nesoustředí jen na hudbu, rytmus a mé tělo, stejně jako se přestává propojovat s mou spolutanečnicí, tedy dcerou.

Bočním zrakem jsem sledoval asistenta divadla, který procházel mezi tancujícími a rozdával podle svého uvážení a ocenění našich dovedností ony slibované odměny. S dcerou jsme byly úplně v opačném rohu pod pódiem, za námi ne a ne přijít. A tak jsem jako rádoby správný otec přemýšlel, jak se alespoň trochu přiblížit a zajistit té své holčičce vteřiny štěstí. Ano, až tam jsem to ve své otcovské pseudozodpovědnosti dopracoval.

Martin Nawrath: Buď fit

Běhání je radost (ilustrační foto)

Že věci nemají svůj život, že nemají inteligenci a svůj zvláštní druh moudrosti? Vzpomeňte si na to, když něco důležitého ztratíte.

Jiná část mé pozornosti vnímala, jak je má dcera ztuhlá, jak vůbec není v kontaktu s hudbou, jak oba jen jaksi šlapeme více méně v rytmu, opakujeme určité pohyby, které tak nějak k tancování patřily.

Když se tyto dvě pozornosti spojily, uvědomil jsem si, že už vlastně vůbec nedělám to, co chci, že se neraduju z hudby a tance, ale v jakési tuposti se snažím vydržet a doufat, že tedy snad i na mou dceru něco zbyde. Z pocitu trapnosti se zrodil vztek, který mě nakonec vedl k tomu odejít.

Dcera ani neprotestovala. No upřímně řečeno, raději jsem ji nějaký ten sladký perník koupil, protože jsem se cítil jako otec, který selhal.

Když jsem se pak z bezpečné vzdálenosti díval na tu tančící skupinu, začalo mi být až skoro smutno. Takto bezelstně, v dobré víře, nevinně, postupně krůček po krůčku, jako žába vařící se ve vodě umíme vyměnit prožitek za odměnu. Nemyslím si, že by to kdokoliv myslel zle, že by kdokoliv chtěl někomu záměrně ubližovat. Máme však zážitek odměny natolik v krvi, že už nám to ani nepřipadá divné se prostě trochu přizpůsobit.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Dospělá vášeň

Státní maturita (ilustrační foto)

Říká se tomu zkouška z dospělosti, ale mnohým z nás se to tak nejeví. Maturita víc než dospělost prověřuje sebeúctu téměř hotového člověka.

Od malička žijeme v matrixu odměňováni známkami, bodíky, medailemi, diplomy, stupni vítězů, minutami slávy na první stránce nebo před kamerou. Ještě stále si dost jasně neuvědomujeme, že odvrácenu stranou úspěchu a toho, být „mezi nimi“, je střílení otrávených šípů do vlastních řad, do vlastního srdce. S každým „já jsem uspěl“ neposiluji jen příběh sama sebe, jako součásti elity, ale také příběh „já jsem zde a vy jste tam“. A tyto příběhy jsou tím, co nasávají nejmladší z nás již v mateřském mléce naší elitářské společnosti.

A běda, ocitnou-li se naše milované děti z nějakých důvodů, třeba jen na chvíli, na straně poražených. A že se těch důvodů v životě vždycky najde dost. Sladkými perníčky to pak obvykle teprve začíná.

Spustit audio
autor: Martin Nawrath