Martin Nawrath: Magicae ludum (Kouzelná hra)

23. říjen 2018
Klášter premonstrátů s kostelem Narození Panny Marie

Když vyjdete v Želivě do kopce k jedné z mnoha místních kapliček, otevře se vám výhled na celou obec, včetně překrásného premonstrátského kláštera a také části fotbalového hřiště.

Máte-li to štěstí co já, můžete zahlédnout fotbalový zápas z téměř ptačí perspektivy. Klučičí hlasy se rozléhají celou obcí. Skupina se s huronským pokřikem žene za míčem jedním směrem, aby se po jeho ztrátě hnala za chvíli směrem přesně opačným, způsobem stejně živelným.

Netakticky, bezhlavě, tak jak to ještě nevytrénovaní fotbalisté dělají. Srdce je žene za zážitkem, který se v tu chvíli ničemu nevyrovná. Dotknout se toho, co je na hřišti jediné a současně pro všechny, míče. Alespoň trochu jej posunout směrem k soupeřově brance nebo zabránit, aby se to stejné podařilo soupeři.  Nebo dokonce dát gól, rozvlnit síť branky a zplna hrdla si zakřičet.  

Martin Nawrath: Buď fit

Běhání je radost (ilustrační foto)

Že věci nemají svůj život, že nemají inteligenci a svůj zvláštní druh moudrosti? Vzpomeňte si na to, když něco důležitého ztratíte.

Zápasy mého mládí byly spojeny s víkendem. S mírným rozechvěním jsem přišel do kabiny, trenér nám určil roli v týmu, vzal jsem si vypraný dres s tím mým číslem, trenýrky, chrániče a stulpny, pevně zavázal kopačky. Dalších devadesát minut bylo posvátným časem, ve kterém pár okamžiků mohlo rozhodnout celý zápas a jednotlivé vteřiny a minuty získávaly svou délku podle skutečného významu akce. Když jsem hrával já, byly zápasy občas ovoněny opékáním makrel. Zápas nebo turnaj byl tak trochu sváteční událostí. Nešlo se do kostela, kde byla z pohledu dospívajícího kluka jen zima a nuda, ale na stadion, kde bylo světlo a živo.

Být fanouškem je těžší. Musím projít jiným druhem obřadu a snést jistou míru nepřirozené pasivity a trpělivosti. Magie přesto zůstává. Dívám se a vnímám, co se ve mně děje. Jsou tu chvíle nudy. Čas, kdy se skoro jakoby nehraje. Přihrávka střídá přihrávku, soupeř brání, žádná změna. Minuty klidu, který vyvolává vnitřní neklid.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Dospělá vášeň

Státní maturita (ilustrační foto)

Říká se tomu zkouška z dospělosti, ale mnohým z nás se to tak nejeví. Maturita víc než dospělost prověřuje sebeúctu téměř hotového člověka.

A pak se stane zázrak. To, proč všichni přišli nebo zapnuli televizi. Nečekanou kličkou nebo přihrávkou se stane, že celá ospalá nálada zmizí. Týmy jsou rozhozeny, dojde k naprosto nestabilnímu stavu, ve kterém může z ničeho nic padnout gól. Nebo taky nemusí. Nebo padne na straně druhé rychlou protiakcí soupeře.

Dnes, když už si jen zřídka kopnu a kdy si jen občas dovolím flákat se před obrazovkou, se sám sebe ptám, jaký že to rituál vlastně sleduji. Tu směsici očekávání, hluku, radosti, utrpení, bolesti, fyzické blízkosti, oslav i zklamání, podvodů, agresivity, vzteku, pýchy a arogance.

Uprostřed toho kulatý nesmysl. Něco, co se nedá zcela uchopit, narovnat, uspořádat, něco, do čehož když kopnete, nikdy úplně přesně nevíte, kam to poletí. Směs tréningu, nacvičených pohybů se směsicí náhod týkající se místa, času, prostoru, rozestavení, síly, postoje a vůle.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Motýlí intervence

03730423.jpeg

Zimní čas je časem večírků. Do společného prostoru kolegů, přátel nebo i méně známých lidí přicházíme každý se svým momentálním rozpoložením, příběhem, radostmi i starostmi.

Když jsem si v Želivě k večeru dovolil vstoupit na již zcela prázdný fotbalový trávník, znovu jsem vnímal tu rozlehlost a přitom jasnou ohraničenost hřiště. Pomalu jsem se procházel po sestřihané trávě, blížil se jemnými kroky k brance a dal bych nevím co za to, kdyby se v tu chvíli ke mně na několik minut přidalo pár hráčů. Alespoň pár z té více než miliardy stejně okouzlených bláznů.

Zjevil se mi ale tým jiný. Složený z dvaadvaceti bratrů premonstrátů z blízkého kláštera. Jejich bílá roucha vlála ve fotbalově dervišském tanci tak, že soupeřící týmy nebyly k rozeznání. Mezi těmi oblaky bílé proplouval přihrávkami bosých nohou jen o něco méně bílý míč tak ladně, jakoby jej nadnášela voda. Poslední gól zaplul do brány spolu se zapadajícím sluncem a já nebyl s to rozeznat, která z branek to vlastně byla. Místo diváka a rozhodčího jsem se v té chvíli stal míčem.  

Spustit audio
autor: Martin Nawrath