Ranní úvaha Martina Nawratha: Dospělá vášeň

29. květen 2018
Státní maturita (ilustrační foto)

Říká se tomu zkouška z dospělosti, ale mnohým z nás se to tak nejeví. Maturita víc než dospělost prověřuje sebeúctu téměř hotového člověka.

Staví ho do role, která se spíše podřizuje moci, než by sama svou vlastní moc skutečně zažívala. V sobě i ve vztahu ke zkoušejícím. 

Ranní úvaha Martina Nawratha: Společenství přepracovaných básníků

Zápisník, poezie

Jsem členem básnické skupiny. Tedy možná spíš býval jsem. Už se moc nescházíme, možná už ani moc nepíšeme.

A tak si v duchu říkám, zda by nebylo lépe se oproti stávající podobě maturit, zajímat více o skutečný prožitek vlastní síly našich dětí. Tedy o to, kým se cítí být, čeho se bojí, na co se těší, o čem sní, jaké mají vztahy a čemu věří.

Změňme podobu maturitních zkoušek. Připravme zkoušku, která se opravdu věnuje dospívání. Jeden takový návrh mám. Jak by ta moje maturitní zkouška vypadala?

Zadání by bylo poměrně jednoduché a mohlo by být každý rok téměř stejné. Napište a ústně potom vysvětlete vizi světa pro nejbližších deset let. Vyberte si klidně jen jedno z témat, která světem aktuálně hýbou.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Turínské plátno

Turínské plátno po aplikaci digitálních filterů

Ležím na svém lůžku. Blíží se noc. Mé tělo se chystá k spánku. Má pozornost je mu plně k dispozici.

Chudobu či přebujelé bohatství, znečištěné ovzduší, klimatické změny, nedostatek jídla nebo pitné vody, migraci, rasismus, sexismus, docházející nerostné suroviny, zahlcující svět automobilismu, nerovnost mužů a žen, cokoliv z toho a ještě určitě něco dalšího k tomu. Ostatně doufám, že naše děti přemýšlí o věcech, na které my, kteří máme maturitu daleko za sebou, moc nemyslíme.

Příprava na zkoušku by mohla trvat třeba poslední půlrok studia. A nebudeme vyvolávat očekávání, že dospělost se prokáže v dokonalosti a realizovatelnosti návrhu, vyspělosti a komplexnosti vize. Co by pak ale byla kritéria takové zkoušky dospělosti?

Byl by text plný frází, citací, vyguglovaných bloků poslepovaných k sobě nebo statečným soubojem se sebou samým v tom, jak umím věci promyslet, domyslet, srovnat s tím, jak o tom přemýšlejí jiní, co jsem prodiskutoval, protrpěl, co jsem k tomu skutečně přečetl?

Ranní úvaha Martina Nawratha: Motýlí intervence

03730423.jpeg

Zimní čas je časem večírků. Do společného prostoru kolegů, přátel nebo i méně známých lidí přicházíme každý se svým momentálním rozpoložením, příběhem, radostmi i starostmi.

Tady bych se možná dozvěděl něco o literatuře (možná i té cizojazyčné), kterou žák skutečně prožil, ne jen prolistoval z povinnosti.

Byla by vize i konkrétní návrhy a postoje pisatele ukotveny v jeho každodenním reálném žití, uvažování, v jeho rodině, ve městě a státě, kde žije, na planetě, kterou obývá?

Tady bych se možná dozvěděl něco o tom, čemu říkáme zeměpis, biologie či základy společenských věd. Možná bych také viděl, jak se vize, o které žák přemýšlí, dotýká minulosti. Na co navazuje, co kritizuje, kde se cítí součástí dějinného příběhu.

Ne každý, ale někteří by se určitě dotkly své vášně pro moderní technologie a jistě by šlo poznat, jak moc jsou pouhými uživateli a kde jim v jejich uvažování naskakují vztahy s matematikou, chemií či fyzikou. Možná bychom se dozvěděli, jak naši mladí sami definují rizika světa opírajícího se o jedničky a nuly.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Přes generace

Umírání

Když jsem nedávno listoval v jedné z knih o tibetském budhismu, zaujala mě jedna informace.

Kromě hutnosti a přesvědčivosti obsahu by mě ale také zajímaly další věci. Byla by v textu rebelie s námi staršími? Odvaha se nám postavit, převrátit naše schémata uvažování na hlavu, odvaha opustit rodiče v obecnějším slova smyslu? Byla by v tom ale současně i přiměřená a uvědomovaná úcta, respekt k předkům, uznání kontinuity a nevyhnutelnosti a smyslu chyb, kterých jsme se jako rodiče i generace dopustili? Náhled na věčný koán snoubení se revoluce s evolucí?

Co je vlastně tou zkoušenou dospělostí? Vědět, co umím, čím jsem v jádru své bytosti nejvíc ale i to, co mi moc nejde, co je z nějakého důvodu mou slabinou?

A také se za to umět postavit? Za to, kým jsem a kým nejsem? Nelhat si, ani nelhat okolí, být transparentní? Vědět, kdy požádat o pomoc a kde je zase vítána pomocná ruka moje?

Ranní úvaha Martina Nawratha: Otcem

02878810.jpeg

Je večer. Pomalu usínám. V ruce držím drobnou ruku své dcery. Ještě nespí, ale podle drobných pohybů prstů cítím, že ji spánek pomalu přemáhá. Na rozdíl ode mne.

To, co by mě tedy hlavně zajímalo, by byla prokazatelná vášeň pro život. Chuť se se světem poprat. Vstoupit do něj jako do živé, nevirtuální hry skutečnosti, kde není nic předem dané, nic tak úplně jisté, zejména ne jeho budoucnost.

Cítíte v tom ten možný závan adrenalinu, svatého to grálu života, namísto plechovek energetických nápojů povalujících se ve školních lavicích?

Možná, že by taková zkouška, kromě nutného trápení, nakonec mohla přinést zájem, sebevědomí a radost nejenom žákům, ale i učitelům. A naší společnosti kolektivní vlnu inspirace v tom, v jakém světě chtějí naše děti žít. To by nebylo málo.

Možná by si takovou práci s chutí přečetli i rodiče. Já určitě.

autor:Martin Nawrath
  • Kultura
  • Komentář