Ranní úvaha Martina Nawratha: Společenství přepracovaných básníků

Jsme tedy spíše skupinou poněkud unavených, možná přepracovaných básníků. Ostatně přepracovaných jako celá naše společnost, kde pro básně už není moc místa.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Turínské plátno

Ležím na svém lůžku. Blíží se noc. Mé tělo se chystá k spánku. Má pozornost je mu plně k dispozici.

Dřív jsme jako skupina o tom, co píšeme, věděli přesně. Scházeli jsme se několik let s pravidelnou nepravidelností a své básně jsme si četli. Rituál začínal společnou snídání. Dobrou snídaní v dobré kavárně, těsně pod nebem. Brňáci ví.

Už jen to, že jsme se ráno vytrhli z tradiční přímé cesty do práce, bylo kouzelné. Už to byla poezie sama. Poezie činu, postoje, přístupu k životu.

Vždy jsme měli určené téma básně. To vznikalo různě. Někdy ho vytvořila chvíle sama, naše nálada, počasí, roční období, jindy někdo z nás otevřel libovolnou stránku knihy, která byla po ruce, a položil někam prst.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Motýlí intervence

Zimní čas je časem večírků. Do společného prostoru kolegů, přátel nebo i méně známých lidí přicházíme každý se svým momentálním rozpoložením, příběhem, radostmi i starostmi.

Úkol byl jasný. Ke společně určenému datu na zadané téma napsat báseň a přečíst ji ostatním. Nebyla to povinnost. Pokud si ale dobře pamatuji, vždy alespoň jeden z nás báseň přinesl.

Často ji donesli všichni. Někdy vyzrálou, uleželou, s tučným nadpisem a pečlivě vybraným druhem písma, jindy trochu pomačkanou, ušmudlanou, zrovna narozenou na kusu papíru v ranní tramvaji.

Ostatně pokud básní bylo málo, vždy jsme měli po ruce sbírku někoho jiného. Stalo se nepsaným pravidlem, že jsme si sbírky básní začali dávat k narozeninám.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Přes generace

Když jsem nedávno listoval v jedné z knih o tibetském budhismu, zaujala mě jedna informace.

Trochu se mi po té době stýská. Trochu jsem ji ještě neopustil. Ten rozdíl psát a nepsat je totiž tak hmatatelný a současně tak křehce neviditelný. Napsaná báseň je v zásadě věc vysoce fyzická. Zabírá prostor na vašem harddisku nebo papíru. Uši vašich blízkých nastraženy k vašemu hlasu ji pak slyší a předávají srdci, které se rozpohybuje. K fyzické skutečnosti básně ale někdy chybí jen málo. Nepřítomná tužka, chybějící papír, ujíždějící tramvaj, jistota, že tohle přece nemohu zapomenout, stejně jako přece nezapomínáme noční sen.

Co je tedy tím tajemstvím a rozdílem, prostorem mezi básní a mezi „nic“? Básník je ve střehu, je obezřetný, pozorný, ale současně uvolněný tak, že cítí vůni každého procházejícího parfému, každého stromu, který mine. Básník je jako lovec. Jeho smysly jsou spojeny se světem. Sleduje to, co ze světa vystupuje.

Jeho kořist se ráda skrývá a to kdekoliv. Současně se jeho kořist chce nechat chytit, chce být ulovena, odhalena, zrozena. Ulovením neumírá, naopak. Chce pobývat tady s námi. Svět bez ní, je o něco ochuzený, o něco prázdnější a pustší, stejně jako svět bez živého tvora, který ze světa nenávratně zmizel.

Martin Nawrath: Chybějící příběh

Nedávno jsem někde ve vesmíru virtuální reality zahlédl výzvu ke zrušení Vánoc a Velikonoc.

Když jsme si tedy dávali úkol složit báseň, bylo to něco jako lovecký výcvik. Zas a znova jsme se učili, že zbraň máme neustále u sebe a k ní pevně připojený zaměřovač pozornosti. Něco v nás bylo přenastaveno, přeladěno, jako rádio s velkou citlivostí hledá tu správnou stanici, ten správný signál.

A pak, zachytíme-li signál, stejně jako se lovec věnuje stopování své kořisti, je třeba sednou a psát. Jedno, dvě slova. Ona nějaká další přibydou. Slova jsou živé bytosti a jsou ráda spolu. Umí se plodit jedno z druhého. Umí se najít, seřadit do řady, přeskládat, rozvíjet, proplétat, překvapovat sebe i vás, jako toho, kdo je napsal. Začnou k nám přicházet, začnou čarovat, budou si s námi hrát.

Je jen potřeba odvahy lovce astronauta na chvíli vzlétnout a trpělivosti a rukou porodníka, aby sestoupila do světa. Těsně pod nebem je jich nekonečně. My je ale potřebujeme zde, na zemi. Dnes, zítra. Teď, tady.

Práce bude v naší přepracované společnosti vždycky dost. Básní dost nebude nikdy.