Ranní úvaha Martina Nawratha: Turínské plátno

21. březen 2018
Turínské plátno po aplikaci digitálních filterů

Ležím na svém lůžku. Blíží se noc. Mé tělo se chystá k spánku. Má pozornost je mu plně k dispozici.

Pokoj je chladný. Ve vzduchu je cítit vlhkost jen pomalu odcházející zimy. Jsem teď sám. Všichni další v domě mého života už spí. Trochu jsem se schoval v čase a prostoru. Unikl všem vztahům a dnes neuzavřeným příběhům. Alespoň pro tuto chvíli, pro dnešní usínání.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Motýlí intervence

03730423.jpeg

Zimní čas je časem večírků. Do společného prostoru kolegů, přátel nebo i méně známých lidí přicházíme každý se svým momentálním rozpoložením, příběhem, radostmi i starostmi.

Vnímám kontakt mého těla s lůžkem. Propadám se do něj celou vahou odžitého života. Každý gram mého těla se kousek po kousku otiskuje a vtéká do mého prostěradla a vytváří v něm jedinečné tvary. Vtiskuje mu mou podobu. Mé deformace páteře, má pokřivení, mé krunýře, opevnění, ztuhlosti i křehkosti, svaly odhodlání, nadějí, hrdinských skutků a vzepětí sil.

Jsou tu se mnou také mé nemoci, radosti, extáze, vzpomínky i obavy. Zabydlely se v mých buňkách. Teď mají prostor se nadechnout, zahnízdit, uvelebit, zavrtat se pod peřinu a usnout spolu se mnou. Budou v mých snech, v mých nechtěných probuzeních, v mém vstávání. Ozvou se v prvním ranním uvědomění, rozpomenutí si na sama sebe, v prvním otevření očí, v prvním pohybu, bolesti i touze se protáhnout, v počáteční chuti otevřít se příběhu dalšího dne. 

Ranní úvaha Martina Nawratha: Přes generace

Umírání

Když jsem nedávno listoval v jedné z knih o tibetském budhismu, zaujala mě jedna informace.

Každý den a rok mého života se tu vybarvil a chce, abych mu věnoval náležitou chvíli své všímavosti. Vše do sebe zapadá. Nikdo nemůže rozpojit to, co můj život spojil. Vzpomínkami to potvrzuji, uznávám a současně mísím, hnětu a tím i měním. Vše je tak, jak se odehrálo a současně zabarvené a ovoněné zkušenostmi let následujících. Staré příběhy získávají další nasvícení, přibývá kamer a nových záběrů, hudební doprovod přibral výšek i basu, jsou slyšet i nové nástroje, zvuky, jichž jsem si dříve nestihl všimnout. 

Jak se už vše fyzické pomalu propadlo do lůžka minulosti, mé vědomí se smrsklo do malého bodu. Je jím moje hruď, respektive její ne zcela přesně identifikovatelný vrchol. Tam vnímám pohyb mého života. Nic jiného není. Jen nádech a výdech. Cosi mi zabraňuje nežít, cosi mě drží při vědomí těla a jeho údělu. Cosi mému tělu dává větší smysl než bych si byl schopen připustit.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Otcem

02878810.jpeg

Je večer. Pomalu usínám. V ruce držím drobnou ruku své dcery. Ještě nespí, ale podle drobných pohybů prstů cítím, že ji spánek pomalu přemáhá. Na rozdíl ode mne.

Ten nádech a výdech má svou vlastní identitu. Zdá se, že jsem žit ještě někým jiným, než jsem já sám. Nemohu ten dech sám od sebe ukončit, maximálně na chvíli zastavit nebo změnit jeho rychlost. Patří ještě někomu jinému. Jeho záměr nemohu zcela znát. Nevím ani, kolik nádechů a výdechů pro mne ještě schoval.

Usnul jsem. Tělo se už celé propilo do prostěradla, vytvořilo obraz. Ráno jej vyvěsím prvním paprskům vracejícího se slunce. Blíží se Velikonoce. Plátno je třeba pevně přibít mezi rámy a vystavit na vyvýšeném místě. 

Spustit audio
autor: Martin Nawrath
  • Kultura
  • Komentář