Ranní úvaha Martina Nawratha: Otcem

20. říjen 2017
02878810.jpeg

Je večer. Pomalu usínám. V ruce držím drobnou ruku své dcery. Ještě nespí, ale podle drobných pohybů prstů cítím, že ji spánek pomalu přemáhá. Na rozdíl ode mne.

Její dlaň se do té mé pomalu propadá. V naprosté důvěře, lásce a odevzdání. Tak, jak se tělo v noci odevzdává lůžku.

I ve mně je hmatatelná podoba lásky. Lásky, která se těší z krásy toho, koho jsem stvořil. Někoho tak blízkého, podobného a současně tak nového, jiného a v čase našeho života mě vlastně vzdáleného. Neuchopitelný pojem lásky je tady přítomný ve své fyzické reprezentaci. To dotyk dlaně je to nejsilnější, čím v tuto chvíli láska hovoří. Je skryta v hebkosti kůže, v křehké tíze usínající ruky samotné.

Přemítám nad tím, jak silně a podivuhodně je ta nádoba lásky propojena. Jakoby se mé otcovské instinkty míchaly s tím, co si představuju, že prožívá dcera. Je to těžko rozlišitelná směs toho, od koho a ke komu jednotlivé pocity plynou. Samozřejmě nevím, co dcera přesně prožívá a nemohu se jí zeptat. Porušil bych kouzlo, které nemám ve své moci. Má ruka ji ale rozumí. Jsem otcem a dítětem současně, protože se vnímám a prožívám nejen skrze ruku svou, ale i tu její.

Když tak intenzivně vnímám tu, kterou jsem stvořil, dochází mi, že to není zcela přesné. Uvědomuji si, jak je můj život propojený s životem mých rodičů a ten zase s životem rodičů jejich. A tak dále. Snažím se nějak představit, jak by takový pocit mohl být oživen mezi mnou a rodiči mými. Zformulovat větu o úctě k rodičům a vděčnosti za to, že nám dali život, asi umíme. Ale cítit to znovu, tak živě a skutečně jako dotyk rukou? A cítit to až tam někde k počátku, kde můj rod začal? Takto hmatatelně?

Jistou pomůckou může být samo lůžko, naše malá podoba země. To gravitační tíhnutí, to směřování někam dolů. To není jen fyzikální jev, případně vzorec z učebnice. Někde tam dole nebo vzadu nebo na začátku je můj skutečně první otec a matka. Bytosti neznámé, ale už zcela skutečné, z masa, kostí a krve. Zcela skutečné a přece nějak jiné. Byli stvořeni, aby byli stvořiteli. Něco záhadného se tam muselo stát a slovo láska, které se před tím jen vznášelo ve vzduchu, nabylo fyzické podoby objetí.

Někdo musel přijít na to, že láska se nejlépe může šířit dotykem, vůní, zvukem, zrakem a sladkým polibkem. A to vše lze prožít jedině tehdy, když jsou dva. Ten někdo pak musel ve své moudrosti a touze po lásce učinit sama sebe obětí, rozdělit se ve dví, zbavit se nehmotné bezbolestnosti, aby sobě i nám umožnil zažít ten nejvroucnější dotyk druhého. 

autor:ČRo Vltava
  • Kultura
  • Publicistika