Martin Nawrath: Chybějící příběh

Nebyla ze strany nevěřících, naopak. Šlo o představitele katolické církve. Dle něj byly oba svátky natolik vykradeny světem byznysu, že zcela ztratilo smysl je oslavovat.

Řada rodin už asi opouští nebo opustila model Vánoc, který znamená pouze jídlo, pití, dárky a zase jídlo a zase pití. Těm ostatním zůstávají rozpaky. Nebo touha dopřát alespoň těm nejmenším zážitek tajemství. Ano, o ten jde především.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Otcem

Je večer. Pomalu usínám. V ruce držím drobnou ruku své dcery. Ještě nespí, ale podle drobných pohybů prstů cítím, že ji spánek pomalu přemáhá. Na rozdíl ode mne.

My ostatní už přece na Ježíška nevěříme. Dary se staly věcmi, nejde už o zážitky a už vůbec ne zážitky tajemného. Tajemno už není. Všemu rozumíme, dárky si kupujeme, v lepším případě vyrobíme a překvapení už zůstává jedině v tom, co si rozbalíme. Někdy už ani to ne.

Ještě stále si obraz dětských Vánoc vybavuji. Táta nechával před rozsvícením stromečku pro Ježíška pootevřené okno. Vidím ho dodnes. Právě v tom pootevření a lehce se hýbající, jakoby živé zácloně bylo skryto to největší napětí, ta skutečná síla okamžiku.

A ano, samozřejmě, také v otevírání dárků. Pootevření a rozbalení toho, co je skryté, neznámé. Dnešní doba je stále více rozbalena, vše je odhaleno. Všemu rozumíme, vše si umíme vysvětlit. Žijeme v předvídatelném světě.

Martin Nawrath: Tanec bez duše

Začalo to nevinně, ba krásně. S dcerou jsme si zašli na venkovní divadélko pro děti.

Kam se ztratila naše vášeň po skrytém? Kde je dnes ukryta fascinace tajemným? V politických intrikách těch nejmocnějších. V tom kdo s kým zahýbal komu, v podivných vztazích celebrit, někdy impozantních, jindy komických, tragikomických i tragických. V předčasných úmrtích a sebevraždách umělců a sportovců. V zápasech s rakovinou, která zdá se umí přepadnout kohokoliv a v jakémkoliv věku. Jsme uhranutí obrazovkami přetékajícími krví.

Krimi příběhy, které snad v součtu vyprodukovali mrtvých víc, než skutečný svět zrodil živých. Naše mládež je uhranuta světem her, které se zásadně pohybují za hranicí možného. V jakémsi posvátném prostoru mýtických hrdinů s nadlidskými schopnostmi v estetickém nadpřirozenu. Je v nich tak mocná síla, že má sílu zabíjet. Nejen jiné mýtické postavy, ale skutečný život. Stejně jako jiné drogy.

Má-li mít příběh Vánoc podobnou sílu a přitažlivost, něco tomu v současnosti opravdu chybí. Stejně jako našim dalším svátkům opírajícím se o stát, historické události nebo ideu demokracie. Takový příběh by dnes musel umět na naše touhy a fascinace odpovídat s otevřeným hledím a bez příkras. Musel by umět odpovědět na nevykořenitelnou sílu sexu, přitažlivost i odpudivost smrti, fascinaci násilím a mocí.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Dospělá vášeň

Říká se tomu zkouška z dospělosti, ale mnohým z nás se to tak nejeví. Maturita víc než dospělost prověřuje sebeúctu téměř hotového člověka.

Musel by dnes umět odpovědět na dlouhodobé zneužívání žen muži, černých bílými, bezmocných mocnými. Zneužívání Matky Země námi všemi. Takový příběh by musel být minimálně stejně fascinující, jako zápas o titul mistra světa ve fotbale, zajímavější než nejnovější trhák počítačových her. Museli bychom se na něj těšit stejně jako na vlastní narozeniny a sami od sebe vymýšlet ten nejúžasnější způsob oslavy, na který bychom každoročně nemohli zapomenout.

Musel by to být obraz tak silný, že by ho nebyl sto vykrást žádný marketér nebo copywriter. Muselo by to být něco, s čím vstáváme a chodíme spát. Musel by nám z toho běhat mráz po zádech. Musel by v tom možná být skrytý hluboký a dlouhý pláč, stejně jako bezbřehá radost.

Je to příliš silná káva, kterou dnes nikde a nikdo nenabízí? Možná, že cesta k ní nevede skokem rovně a přímo. Možná, že tento chybějící příběh od nás pro začátek potřebuje jen o něco víc vnímat místa, chvíle a lidi, které a kteří v sobě mají to tajemné zahalení, pootevření, nejasnost, nejistotu, překvapení.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Turínské plátno

Ležím na svém lůžku. Blíží se noc. Mé tělo se chystá k spánku. Má pozornost je mu plně k dispozici.

Možná po nás tento příběh chce, abychom takovým chvílím a zážitkům dávali o něco více času a o něco větší prostor. Abychom udržovali a živili obrazy takových okamžiků, nechali je žít svým životem a sdíleli je mezi sebou.

Každodenní péče o malé zážitky neznámého by snad mohla růst v úctu k neznámému velkých rozměrů. Rozměru, ve kterém se zase někdy můžeme společně potkat. Potkat se v příběhu, který nám bude znovu dávat smysl, pro který za to stojí žít nám samotným i nám společně. Zdá se, že to naše svátky potřebují, že to potřebujeme my všichni.