Martin Huba: Ideovou komisí je dnes divák. Když jeho IQ začnete ničit lacinými inscenacemi, proč by se zajímal o Dostojevského?

Když Martin Huba předstoupí v roli pedagoga před mladého studenta herectví, musí jej především seznámit se sebou samým. Což je práce namáhavá, psychologicky na hraně a přitom odborně dobrodružná. Ve Vizitce také popsal, jak studenty zkoušel nadchnout pro operu, což je žánr, ke kterému ho přivedla maminka, skvělá sopranistka. Aby se člověk zamiloval do opery, žánru značně stylizovaného, musí na ni být podle Huby připravený. Blízkost lze navázat třeba přes libreta. „Nicméně přesvědčovat studenty herectví, aby poslouchali operu, nemá smysl. Vždy jsem byl schopný vybrat si studenty, o kterých jsem tušil, že jsou zvídaví a tvořiví. Jen málokterý se stal operním fanouškem, nikdo z nich se ale opeře nevysmíval.“

Slovenský herec a režisér Martin Huba u plakátu k filmu Hovory s TGM|foto:Profimedia

Bez námahy to nejde

Opera mu prý ušila eticko-estetická kritéria a seznámila jej s tím, že pro dosažení mistrovství je ze sebe třeba vydat maximum. „Bez námahy to nejde, když krásný hlas nepodložíte utrpením, je to málo,“ konstatuje muž, jenž si pro stálou přítomnost humoru i bolesti oblíbil hudbu W. A. Mozarta.

Jan Hartl a Martin Huba ve filmu Donšajni|foto: Bontonfilm

Sám operní představení režíruje od roku 2004 a říká, že oproti režii činoherního divadla musí daleko častěji pracovat s principy metafory. „Tak jako při činoherní režii je verbální projev druhotným projevem niterného stavu, v baletu mi emoci dokáže vyvolat hudba. Emoce ovšem musí kontrolovat herecká technika, v opeře zkrátka kontrole spontaneity neuniknete.“

Pod každou pravdou je hlubší pravda

Martin Huba a Jan Budař na terase karlovarského hotelu Thermal.|foto:Fotobanka Profimedia

Romantická gesta a patos – to bylo vlastní generaci Hubova otce Mikuláše, herce a recitátora, k němuž byl Martin dlouho přirovnáván. „Naše generace se na relativitu věčných pravd zkoušela podívat s groteskou. Lecčemu bylo třeba se vysmát, leccos, třeba přístup k člověku jako k individuu, rehabilitovat. Náš kodex byla Zweigova věta Pod každou pravdou se skrývá hlubší pravda,“ vzpomíná na čas strávený v legendárním bratislavském Divadle na Korze, kde působil od roku 1967 až do rozprášení divadla režimem o čtyři roky později. Má i dnes, ve svobodné době, divadlo nějakého nepřítele? „Ideová komise je divák. Pokud jeho IQ začnete ničit lacinými a neduchaplnými inscenacemi, proč by se měl zajímat o Dostojevského nebo o Čechova? Děsně to gumuje způsob uvažování,“ konstatuje.

Martin Huba ve Vizitce rekapituloval svůj vztah s otcem, prozradil, jakou krásu teď nachází v životě, a vzpomínal na dobu, kdy pravidelně čerpal energii na hřebenech Tater. „Nevím, co bych dělal bez kopců. Táta se narodil dvacet kilometrů od Tater, jeho bratr byl jeden z nejlepších chatařů a horolezců. Lásce k přírodě mě naučil děda. Naučil mě rozeznávat stromy a taky se nebát medvěda. Na to jsou tak jednoduché metody!“