Kristina Žantovská: Dáš si čaj?

George Orwell ve své eseji o Charlesi Dickensowi prohlašuje, že právě věrně odpozorovaný detail dělá jeho dílo věčné a stále živé. Že jeho fabulace nebyla bez chyb ani klišé, jeho příběh i postavy často kulhaly, ale vždycky to dohrál detailem, naprosto přesvědčivým – třeba že si dal někdo k obědu pečené skopové s brambory nebo, že lupiči obchodníkovi s obilím a semínky, aby nekřičel, ucpali pusu rozkvetlými letničkami.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Suchý únor

V seriálech, zvlášť když se dopustím binge-watchingu – tedy neodolám a dám si v kuse více dílů namísto jednoho, opakující se detail vyplave a dostane větší význam. Právě takovým detailem je prostá otázka – Dáš si čaj? Nebo méně adresná verze –  Postavím na čaj.

Bedlivě sleduji, kdy tahle otázka padne. Většinou v situaci poněkud emočně náročné, kdy slova docházejí, nebo se nenacházejí ta pravá, a pokud ano, nechtějí se použít. Příprava čaje, může na chvíli situaci – vznikající konflikt, drama, trauma – zastavit, nechat ji němou a emoce nedořečené. Jakoby se od čaje očekávalo, že je pomůže zklidnit a vytvořit odstup, vznikne čas – přinejmenším nezbytný na přípravu, než se řekne něco dalšího, než se půjde dál. A někdy už se neřekne nic, aktéři si podají hrnky s čajem, stoupnou si s nimi třeba na zápraží, usrkávají ho a mlčí.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Neohlášené návštěvy

Čaj je výsostně britská záležitost. Byla bych v šoku, kdyby nabízel čaj Francesco nebo Francois – ve filmech italských nebo francouzských. Znejistěla bych ale i u německého dramatu, pokud by nešlo jen o hrnek k snídani, a nabídku čaje v americkém bijáku bych považovala za komedii parodující Brity.

Pravděpodobně pití čaje souvisí s jejich dlouhou koloniální minulostí. Pravděpodobně Brity naučili pít čaj Indové. Masala tea, jeho příprava v pouličních stáncích je skvělá podívaná, je bez mléka nemyslitelný, stejně tak darjeeling ať už servírovaný do skvostného porcelánu nebo obyčejného hrnku zvaného mug. Jsem přesvědčená, že kromě návyku pít čaj – ze kterého se stal obřad o páté – ve kterém historickém filmu se neobjevil? – je čaj pro Brity také něco jako terapeutické médium.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Bez signálu?

Můj kamarád z Cambridge, bez ohledu na to, co právě dělal, se vždy kolem páté všem omlouval a běžel domů servírovat čaj svým téměř už dospělým dětem. Měli jsme z toho trochu legraci. Dávno už byl rozvedený, ale tenhle rituál dodržoval, jakoby tím nahrazoval to, co se rozbilo.

Jak hluboce je čaj zakořeněný, a troufám si říct v DNA Britů, dokumentuje i historka, kterou uvádí ve své zábavné knize Podivuhodná cesta kolem královny Craigh Brown. Sesbíral výpovědi s nespočetnými detaily od spousty  nejrůznějších „svědků“ panování Alžběty II. za těch nejrozmanitějších okolností a událostí, kterými se oficiální biografie většinou nezabývají nebo je nemohou v takové šíři postihnout. Jeden z takových se týká čaje a královnina prvorozeného.

„Když tříletému princi Charlesovi řekli, že jeho dědečka, Jiřího VI. našel mrtvého komorník, když mu ráno v půl osmé nesl čaj, zeptal se: „A kdo vypil ten čaj?“