Jana Knitlová: Slušnost není (dosud) sprosté slovo

11. březen 2020

To jsem při pondělku přecházela – pěkně po své straně zebry – od Máje k Redutě – a proti mně – taky pěkně po své straně – nenápadný muž středního věku i postavy.

Když jsme se míjeli, naklonil se mi k levému uchu, nenávistně zasyčel: „Sundejtotykrávo!“ a chvatně pokračoval ve svém směru. Ohlédla jsem se, ale to už splynul s lidmi na chodníku.

Čtěte také

Emailový knoflík s emblémem přesýpacích hodin nosím od jarních demonstrací Milionu chvilek na Staroměstském náměstí. V září bylo na Letné teplo, to jsem tu placku neměla, a pak jsem si ji zase připnula. A co má být?

Nejdřív mi bylo chrabrého anonyma, který se mi ani nepodíval do očí a rychle se ztratil v davu, spíš líto. Jen mě mrzelo, že jsem nebyla schopná okamžitě opáčit: „Krávo VY, prosím, tykání jsem vám nenabídla.“

Pachuť ze setkání se objevila až za chvíli, ale pak rostla a houstla přímo úměrně s pokračujícím dnem. Proč je u nás teď čím dál víc hrubosti? Nestává se už pomalu normou? A nejen na ulici, ale i při diskusích na televizních obrazovkách, v parlamentu? Kdy naposled jsme tam viděli debatu představitelů dvou stran jako skutečný dialog, kdy jeden vyslechne názor druhého a reaguje na něj věcně, ale s respektem – a naopak?

Čtěte také

Teď je normální partnera v diskusi neposlouchat, mlít si to své, a když chce něco vysvětlit, spustit na něj bez ohledu na dané téma vodopád výčitek a poukazů na to, co zase on a jeho příznivci kdy a kde udělali špatně. Argumentační faul se teď stal něčím zcela běžným.

Rádi bychom, aby se naše děti a vnuci už v základní škole učili vyjadřovat svůj názor, diskutovat o něm, přemýšlet o názoru druhých a reagovat na ně, jak se to už dávno děje třeba ve školství francouzském či britském. Kde ale mají vzít inspiraci? Že se teď často debata – v hospodě, v rodině, na večírcích – zvrhne v zápas dvou nesmiřitelných nepřátel ve volném stylu, by mohlo sloužit jako příklad negativní.

Kde však vzít ty pozitivní, když klima ve společnosti vibruje nedobrým napětím? Když je mezi námi čím dál víc neúcty k tomu druhému? Když nás všechny lze obvinit z toho, že krademe. Když práci celého týmu, mezinárodně oceněnou, lze pohrdavě nazvat čučkařstvím. A neschopnost uznat svůj omyl, když byl stokrát potvrzen? To je už přímo výchova k neúctě k sobě samému. 

Čtěte také

Domů jsem se odpoledne vracela plná čím dál chmurnějších úvah. Co jsme to proboha za společnost? Jak daleko to ještě půjde?

Na Klárově k nám do osmnáctky přistoupila mladá žena s tak tříletou holčičkou. Mladík, sedící se čtečkou kousek od vchodu, vstal a ukázal na uvolněné sedadlo se slovy: „Tady je vaše místo.“  Vážně, přesně takhle to řekl, až prvorepublikánsky, napadlo mě. Maminka si s poděkováním sedla, kluk se ve stoje vrátil ke čtečce a mně to najednou docvaklo a začala jsem se usmívat:

No jasně, že tady je naše místo. Ať už jedovaté sliny přicházejí z jakýchkoli pater společnosti, slušných lidí je pořád dost, jen nejsou tak vidět. Místo je tu pro každého, kdo umí vyjádřit svůj názor a vyslechnout a snažit se pochopit i ten protichůdný. Kdo neodpovídá na hrubost hrubostí. Proto prosím, aby se na příští demonstraci už neobjevily hanlivé nápisy. Protože to místo nelze uhájit jinak, než právě jen obyčejnou lidskou slušností.

autor: Jana Knitlová
Spustit audio