Jan Němec: Dvě Vyznání

Nemá to co dělat ani s narcismem, ani s empatií. Jsou lidé skoupí a jsou tací, kteří by se rozdali, ale ti i ti žijí svůj vlastní život. A povědomí o něm jako by stálo před všemi volbami.

Ranní úvaha Jana Němce: Básníci v exilu

Věčné město se nedávno odhodlalo udělat hezké gesto.

V kánonu světové literatury jsou dvě díla, která více než kterákoli jiná člověka upomínají, aby se znal k vlastnímu životu sám před sebou i před druhými. Mám na mysli Vyznání sv. Augustina z roku 400 našeho letopočtu a Vyznání Jeana Jacquese Rousseaua, poprvé vydaná až posmrtně v roce 1782.

Obě ta stejnojmenná díla shodou okolností nedávno znovu vyšla česky, sv. Augustin dokonce v novém překladu, který nahrazuje ten předchozí 90 let starý. Číst každé z těch Vyznání je i dnes dobrodružstvím, a co teprve když si je člověk položí vedle sebe.

„A přece, Pane, tobě, našemu Bohu, nejvyššímu a nejlepšímu Stvořiteli a Vládci celého světa patří díky,“  říká Augustin na začátku svých Vyznání. To Rousseau je lakoničtější: „Jen já,“ praví. „Cítím své srdce a znám lidi. Nejsem stvořen jako kdokoli z těch lidí, které jsem viděl; odvažuji se tvrdit, že nejsem stvořen jako kdokoli z těch, kdo existují.“

Ranní úvaha Jana Němce: Ctihodný pan Proust

Možná jste tu zprávu také zaslechli. V aukční síni Sotheby´s se na podzim dražilo raritní vydání prvního dílu Hledání ztraceného času Marcela Prousta.

Obě ta Vyznání otevírají klíčové epochy v dějinách: jako by se dějiny přece jen rodily z dramat subjektu. Augustin na samém sklonku antiky formuluje nové drama křesťanské duše, a píše tedy v podstatě hagiografii. Rousseau stojí na počátku osvícenství a píše jeden z prvních příběhů moderní osoby, jednu z prvních autobiografií se všemi rozpory a dilematy.

Je obtížné říct, zda mezi těmito dvěma Vyznáními existuje více rozdílů nebo podobností. Augustin se například ve slavné pasáži doznává, jak společně s ostatními chlapci kradl hrušky, a to na ně ještě ani neměl chuť. Rousseau zase připomene, jak se jako dítě vyčůral jedné sousedce do hrnce na vaření, zatímco byla na kázání. Ale zatímco Augustin svůj skutek několik dalších stran zpytuje, Rousseau k tomu říká krátce: „To je krátká a pravdivá historie mých dětských přečinů.“

Zásadní podobnost a rozdíl mezi Augustinovým Vyznáním a Rousseauovým Vyznáním se ovšem týká něčeho jiného. Obě jsou pokusem porozumět vlastnímu životu, ale rozdíl spočívá v adresátovi: Augustin se kaje před Bohem, kdežto Rousseau se obhajuje před fiktivním spiknutím proti své osobě. Oba sice věří tomu, že vykoupit hříchy, ať skutečné či domnělé, lze jen tehdy, když člověk nahlédne do vlastního nitra. Ale zatímco Augustin se odevzdává Bohu, Rousseau odevzdává Boha. Svým způsobem je to rozdíl jen ve vazbě: Augustin se vyznává někomu, Rousseau pouze z něčeho.