Jan Hanák: Víkend osvobození

26. květen 2020

Nikdy jsem moc nebyl na deníky či osobní kroniky. Až teď, začátkem března to na mě přišlo. Zásahem zvenčí a skokově, jako mnohé v životě.

No tak jistě, jde samozřejmě o to dosud bezprecedentní vypínání a zapínání společnosti, které ovlivňuje snad úplně všechno. Jeden z velkých skoků v mém příběhu nastal o druhém květnovém víkendu. Nutno podotknout, po dvouměsíčním postu, skoků velice příjemným směrem. Dovolte mi se o těch pár stránek vrátit.

Čtěte také

Je pátek 8. května. Začíná víkend osvobození. Máme dlouho naplánovaný farní výlet. Formálně vzato je ovšem stále nepovolený. Dost často se mi v těchto dnech vybavuje Rudolf Hrušínský jakožto bolševický potentát v legendárním šedesátkovém filmu Bílá paní, když říká: „Víš ty co? Já ti to jako zakázat nemůžu. Ale já ti to ani nepovolím.“

Inu, řekl jsem lidem předchozí neděli, při mši na farní zahradě, kde je přece jen o chlup svobodněji, že farní výlet se nekoná, ale já na výlet jdu. Dnes ráno nás vyrazilo asi dvacet. Údolím Bílého potoka čtrnáct kilometrů šestnácti brody z Křoví na Šmelcovnu. Cestou tradičně slavíme i mši svatou, tentokrát na louce u potoka. Cestou dál potkáváme jinou zhruba podobně početnou skupinu. Mládežníci. A kněz. No, když máme zakázaný kostel, scházejí se katolíci v lese. Jaké zpestření.

Je neděle 10. května. Nedlouho po další nedělní zahradní mši volají přátelé. A že mám přijít na Libuš. Což je nedaleké kouzelné přírodní koupaliště, v bývalém lomu, upravené na přelomu první a druhé republiky a protektorátu a dosud (naštěstí) nepřestavěné. A že mi objednali kačenu a točené pivo. Inu, kdo by odolal? Je den před oficiálním otevřením restauračních zahrádek.

Čtěte také

Už na parkovišti potkávám skupinu usměvavých lidí. Vidíme se poprvé v životě. Vzájemně si srdečně popřejeme dobrý den. Ani stopa po rouškách. Zato ohromná vyprahlost po sociálních kontaktech. Mimochodem mám pocit, že i na silnicích je ohleduplně, zatím nepotkávám dravce a řidiči jsou, zdá se, rádi, že vidí jiné. Asi nám to dlouho nevydrží. Ale co když ano?

Na Libuši jsou u koupaliště tři okýnkové zahradní restaurace seskupené kolem velkého placu pod kvetoucími kaštany s ohromným pískovištěm, kde povykují děti a kolem je spousta šťastných lidí. Sto, dvě stě, tak nějak. Posedávají, popíjejí, jedí, vyhřívají se, povídají. Rouška se občas vyskytuje jen u nově příchozích. Na všech zahrádkách visí upozornění, že jsou zavřené. Čímžto je formální povinnosti učiněno za dost.

Na jedné z nich už mě čekají mí přátelé a opravdu skvělá pomalu pečená kačena se zelím a lokšemi a řízné točené pivo a později i lahodný nadýchaný cheesecake s malinami a espresso. Ale hlavně svoboda. Je to zážitek vpravdě český. Ale i moravský či slezský. Švejkovský. Kdy se občanská neposlušnost vyjadřuje v slunečném květnovém dni u kačeny se zelím, pěnivého piva a prvorepublikového koupaliště.

Čtěte také

Po nějakém čase přijíždějí hasiči. Prý někde nedaleko cosi hoří, říká se u okolních stolů. Zastavují se mezi lidmi a pár minut se stejně širokým úsměvem klábosí, než odjíždějí dál. Po dalším nějakém čase (spíš kairos než chronos se tu děje) se zvedáme i my a společně odjíždíme domů. Cestou potkáváme policejní vůz mířící na Libuš. Snad poklábosí stejně jako ti hasiči, říkám si. Anebo jestli jim to úřad nedovolí, tak ať tam raději ani nejezdí.

autor: Jan Hanák
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.