Jan Hanák: Víkend osvobození

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Chůze - výlet
0:00
/
0:00

Nikdy jsem moc nebyl na deníky či osobní kroniky. Až teď, začátkem března to na mě přišlo. Zásahem zvenčí a skokově, jako mnohé v životě.

No tak jistě, jde samozřejmě o to dosud bezprecedentní vypínání a zapínání společnosti, které ovlivňuje snad úplně všechno. Jeden z velkých skoků v mém příběhu nastal o druhém květnovém víkendu. Nutno podotknout, po dvouměsíčním postu, skoků velice příjemným směrem. Dovolte mi se o těch pár stránek vrátit.

Je pátek 8. května. Začíná víkend osvobození. Máme dlouho naplánovaný farní výlet. Formálně vzato je ovšem stále nepovolený. Dost často se mi v těchto dnech vybavuje Rudolf Hrušínský jakožto bolševický potentát v legendárním šedesátkovém filmu Bílá paní, když říká: „Víš ty co? Já ti to jako zakázat nemůžu. Ale já ti to ani nepovolím.“

Inu, řekl jsem lidem předchozí neděli, při mši na farní zahradě, kde je přece jen o chlup svobodněji, že farní výlet se nekoná, ale já na výlet jdu. Dnes ráno nás vyrazilo asi dvacet. Údolím Bílého potoka čtrnáct kilometrů šestnácti brody z Křoví na Šmelcovnu. Cestou tradičně slavíme i mši svatou, tentokrát na louce u potoka. Cestou dál potkáváme jinou zhruba podobně početnou skupinu. Mládežníci. A kněz. No, když máme zakázaný kostel, scházejí se katolíci v lese. Jaké zpestření.

Je neděle 10. května. Nedlouho po další nedělní zahradní mši volají přátelé. A že mám přijít na Libuš. Což je nedaleké kouzelné přírodní koupaliště, v bývalém lomu, upravené na přelomu první a druhé republiky a protektorátu a dosud (naštěstí) nepřestavěné. A že mi objednali kačenu a točené pivo. Inu, kdo by odolal? Je den před oficiálním otevřením restauračních zahrádek.

Čtěte také

Už na parkovišti potkávám skupinu usměvavých lidí. Vidíme se poprvé v životě. Vzájemně si srdečně popřejeme dobrý den. Ani stopa po rouškách. Zato ohromná vyprahlost po sociálních kontaktech. Mimochodem mám pocit, že i na silnicích je ohleduplně, zatím nepotkávám dravce a řidiči jsou, zdá se, rádi, že vidí jiné. Asi nám to dlouho nevydrží. Ale co když ano?

Na Libuši jsou u koupaliště tři okýnkové zahradní restaurace seskupené kolem velkého placu pod kvetoucími kaštany s ohromným pískovištěm, kde povykují děti a kolem je spousta šťastných lidí. Sto, dvě stě, tak nějak. Posedávají, popíjejí, jedí, vyhřívají se, povídají. Rouška se občas vyskytuje jen u nově příchozích. Na všech zahrádkách visí upozornění, že jsou zavřené. Čímžto je formální povinnosti učiněno za dost.

Na jedné z nich už mě čekají mí přátelé a opravdu skvělá pomalu pečená kačena se zelím a lokšemi a řízné točené pivo a později i lahodný nadýchaný cheesecake s malinami a espresso. Ale hlavně svoboda. Je to zážitek vpravdě český. Ale i moravský či slezský. Švejkovský. Kdy se občanská neposlušnost vyjadřuje v slunečném květnovém dni u kačeny se zelím, pěnivého piva a prvorepublikového koupaliště.

Po nějakém čase přijíždějí hasiči. Prý někde nedaleko cosi hoří, říká se u okolních stolů. Zastavují se mezi lidmi a pár minut se stejně širokým úsměvem klábosí, než odjíždějí dál. Po dalším nějakém čase (spíš kairos než chronos se tu děje) se zvedáme i my a společně odjíždíme domů. Cestou potkáváme policejní vůz mířící na Libuš. Snad poklábosí stejně jako ti hasiči, říkám si. Anebo jestli jim to úřad nedovolí, tak ať tam raději ani nejezdí.